Markéta a Andrej: Útulny nám daly zkušenost lidské spolupráce

Lucie Němcová | Středa, 18. březen 2020 |

Většina semestrálních studentských projektů na Fakultě architektury pražského ČVUT končí desítkami hodin za počítačem, laděním půdorysů a vizualizací, aby na konci vznikl graficky precizní velkoformátový plakát doplněný zmenšeným modelem stavby. V tomto případě to ale bylo trošku jinak. Počítačovou židli, zářící obrazovku a teplo pracovny nahradilo prostranství před fakultou, hromada nářadí, žebřík a pořádný mráz se sněhem. Studenti nechodili spát s červenýma očima, ale s bolavým tělem z celodenní fyzické práce. Ateliérový týden, na který jeho zúčastnění asi nikdy nezapomenou. A proč to všechno? Právě pro cennou zkušenost zažít si stavbu od první skici po poslední šroubek a neskončit pouze u virtuální, realitou neprověřené studie.

Rozhovor se studenty

V rozhovoru odpovídají studenti Markéta Laštovičková a Andrej Siman z druhého ročníku magisterského studia Fakulty architektury, ČVUT, členové týmu útulny jménem Stan.

Markéta Laštovičková

Andrej Siman

Povězte mi, co bylo tím hlavním impulzem jít do takového projektu? Co vás přitáhlo?

Andrej: Už v minulosti jsem byl na workshopu, kde jsme navrhovali a realizovali menší dřevěnou stavbu. Vedl mě k tomu hlavně fakt, že když máme nějakou ideu nebo koncept, nevíme, jestli to bude v reálu skutečně fungovat. Jsme schopni to posoudit, až když to postavíme. Studenti tedy nemají moc šanci si tohle vyzkoušet, a tak se mi projekt útulen zdál jako skvělá příležitost.

Splnil svůj účel?

Andrej: Ano, myslím, že ano. Byli jsme překvapeni, jak dobře to dopadlo.

Markéta: Bylo zajímavé pozorovat celý průběh. Naše přehodnocování, zda stavbu v určitém momentě nezměnit a provést ji skutečně přesně podle dokumentace. Ale vždy jsme odhlasovali, že řešení ponecháme, i když jsme vymysleli některé těžší věci. Nakonec to dopadlo nad naše očekávání.

Na celý projekt byl vyhrazen jeden semestr. To jsou necelé tři měsíce, tedy opravdu krátká doba. Jakými fázemi bylo třeba projít?

Markéta: Po prvních čtrnácti dnech jsme se dozvěděli přesné místo a jeli se do Krkonoš podívat. První týden v listopadu byla prezentace pro zastupitele KRNAPu. Ukázali jsme všechny návrhy a z každého ateliéru se vybral jeden pro realizaci. Dohromady bylo návrhů téměř třicet. Pak jsme již v týmech zpřesňovali dokumentaci a upravovali údaje, protože první návrh byl hodně ideový, bez konkrétních obrysů. Před Vánoci bylo hotovo, objednával se materiál a zařizovali dodavatelé. Po Vánocích jsme jeli na CNC frézku a začalo se to stavět.

Takže jestli to chápu správně, každý student původně připravil svůj návrh, který pak (pokud nebyl vybrán) opustil a přidal se k přípravě vítězného návrhu?

Andrej: Ano a v tomto vidím určitou slabinu projektu. Myslím, že by bývalo bylo ještě lepší, kdyby každý ateliér rovnou pracoval na jednom dvou projektech od samého začátku jako tým.

Markéta: Celý proces se tím trochu zabrzdil, protože se studenti nejdříve museli s návrhem seznámit. Možná, že kdyby od začátku všichni společně navrhovali jeden projekt, který by se pak ve stejném týmu postavil, mohlo to být rychlejší. V časovém presu byl tento krok náročný – všechny zkorigovat a naladit na stejnou vlnu. Ale útulny stojí, tak je to dobré.

Bylo tedy třeba být neustále aktivní, s žádným krokem se nezpozdit a ve správném čase zvládnout, co je třeba, aby mohl následovat další důležitý úkol. To muselo být docela stresující. Ale na rozdíl od většiny školních prací jste v tom nebyli sami – spolupracovali jste v týmu. Jaké to pro vás bylo?

Andrej: Musím říct, že jako teambuilding je tohle naprosto skvělá věc. Když jsme byli na stavbě a řešily různé výzvy, velmi jsme se semkli, abychom to zvládli.

Markéta: Kamarádka a kolegyně v týmu Kristýna Trpkošová pro jeden rozhovor řekla, že jsme se vlastně za celou dobu nepohádali a že jsme opravdu drželi při sobě. A je to tak. Bylo znát, že občas někomu docházely síly. Ještě k tomu hodně mrzlo a chumelilo, takže občas někdo odpadal a chtěl s tím prásknout, ale nikdy jsme to nikdo opravdu nevzdal, ani to nedal najevo. Takže ve výsledku panovala skvělá nálada, kde jsme podporovali jeden druhého a říkali si, že to dáme!

Andrej: Když se na to dívám zpětně, tak to opravdu vnímám jako takovou legraci. Ale v ten moment to tak jednoduché nebylo. Byla tam i určitá zodpovědnost.

Markéta: Různě jsme se na stavbě střídali. Většinou jsme byli tři, protože vždycky někdo onemocněl. Každý měl nějaký den volno, aby se dal doma dohromady, a pak se zase pokračovalo. Počasí nám dávalo opravdu zabrat.

"Projekt útulny byl nejlepší teambuilding. Velmi jsme se semkli, abychom celý proces zvládli."

Jak dlouho trvala samotná realizace stavby?

Markéta: Deset dní.

Přišlo v průběhu nějaké nepříjemné překvapení?

Andrej: Při dokončování střechy jsme měli takovou menší krizi. Nějak jsme to vymysleli, ale protože jsme neměli zkušenost, nebylo to v praxi proveditelné.

Markéta: Bylo to těsně před odevzdávkou – středa večer a ve čtvrtek mělo být hotovo, protože byla domluvená slavnostní vernisáž. Střecha je na peření a my jsme měli vymyšleno seříznutí určitým způsobem, aby to bylo krásné a začištěné. Jenže právě kvůli peření tam nebyla souvislá plocha, o kterou by se dalo opřít. Nešlo to prostě odřezat tak, jak jsme naplánovali, a my netušili, jak to udělat. Byla to poslední věc, kterou jsme potřebovali dokončit, takže to byla velká krize. Jedna z variant byla oříznout prkna ručně pilkami, ale to by zabralo asi tak 20 hodin.

Obecně nebyl v průběhu čas na paniku, ale tohle byla chvíle, kdy jsme se všichni zděsili. Kluci to hned začali řešit a my s Kristýnou vyzvídaly u týmu sousední útulny, kde pomáhali učni a mistři z Akademie řemesel. Naštěstí měli k dispozici motorovou pilu, kterou jsme si půjčili a prkna nakonec ořízli.

Co si sebou odnášíte jako největší zkušenost do další budoucí profesní dráhy?

Markéta: Pro mě je to určitě týmový duch, který jsme dokázali udržet. Poznání, že když jde do tuhého, lidé se spojí. Byl to opravdu skvělý a silný týden. Myslím, že ještě po letech na to budeme vzpomínat a smát se tomu. Na této škole člověk zažije ledacos. Ale ateliérové týdny jsou o tom, že odevzdáváme projekt vytištěný na plakátu a lepený modýlek. Celý den člověk sedí, kliká a dělá půdorysy.

Andrej: A odnáší si akorát tak zničená záda. Tady jsem sice měl zničené celé tělo, ale byl jsem obohacen o kupu vzpomínek a zkušeností.

Markéta: Já jsem vlastně domů chodila tak nějak dobře unavená. Prostě jsem lehla a spala. Zatímco když člověk 12 hodin kouká do počítače, má akorát tak červené oči, je vyčerpaný, ale nemůže usnout.

Andrej: Odnášíme si taky cennou zkušenost, že nás nepřekvapí změny v průběhu celého procesu. Návrh se změní nesčetněkrát. Když se tak stane, nebudeme to brát tak tragicky.

Markéta: Myslím, že je to přirozený vývoj a že je to taky přínos. Všechny změny, co proběhly, celý projekt vytříbily. Pořád se držela původní rovina. Myslím, že špatné je, když se návrh změní v něco úplně jiného, ale určité logické a praktické změny jsou ku prospěchu věci. Bohužel při veřejných zakázkách to bývá mnohdy špatně nastavené. Někdo vypracuje návrh, vyhraje třeba na základě soutěže, a pak se koná výběrové řízení na zpracovatele projektové dokumentace, což je mnohdy úplně někdo jiný než autor návrhu. Čím víc se to tříští, tím víc se původní myšlenka a esence ztrácí.

Mám pocit, že v Česku lidé moc nechtějí, aby autor návrhu vykonával autorský nebo stavební dozor. Většina lidí nechce zaplatit někoho, kdo jim to bude hlídat. Třeba si řeknou, že to zvládnou sami. Ale pak se postupně ztrácí myšlenka i kvalita detailu. Stavební inženýr nebo architekt, který projekt vymyslí, ho má v hlavě do posledního puntíku, do poslední kličky. Tohle nejde předat ani v té nejpodrobnější dokumentaci. I kdybychom udělali desítky vizualizací, všechno to nepokryjeme.

"Je to úplně jiná zkušenost, než pouze teoreticky připravovat návrh. Je obrovský rozdíl, když najednou objednáváte reálný materiál a pak ho vlastníma rukama zpracováváte."

To je velká pravda. Stejně tak fakt, že proces realizace prostě nejde nikdy předvídat na 100 procent a neobejde se nikdy bez chyb.

Markéta: Během stavby útulen jsme pochopitelně také řadu chyb udělali, něco špatně uřízl a zničili prkno. Ale uvědomili jsme si, že ten materiál nebyl levný a my tím tady mrháme. Takže ano, zkazili jsme jedno prkno a pak jsme každé stokrát přeměřovali. Ale jde o to, jestli je to nějaká akceptovatelná chyba, která ničemu nevadí (jenom my jako autoři o ní víme, protože naše představa byla malinko odlišná), anebo je to nějaká technická chyba a bude po celou dobu životnosti tomu domu škodit.

Andrej: Když jsme třeba začínali pokládat podlahu, zvažovali jsme, z které strany začneme. Od dveří nebo z protější strany? Řekli jsme si, že je to asi jedno. Pak jsme došli ke dveřím a zjistili, že musíme ještě čtyři centimetry uříznout, protože nám to nevyšlo. Právě u dveří, kde je to nejvíce vidět a kde by to mělo být perfektní. Mohlo to být schované pod lavicí. Ale to je prostě ono. Chyby jsou součástí.

Čemu se plánujete věnovat ve své praxi?

Markéta: Tomu, co přijde. Stejně jako tohle přišlo znenadání.

Andrej: Na architektuře mě baví právě to, že je to pokaždé něco trochu jiného a nepanuje stereotyp. Urbanismus mě až tolik neláká, ale stavby jakékoli. Klidně i velké.

Markéta: Myslím, že právě když se architekt zabývá většími objekty, rád si pak odpočine u něčeho menšího, jako je právě tento projekt útulen. A jak říká Andrej, máme možnost rozptylu – územní plánování, urbanismus, menší stavby, ale i velké soubory staveb. Škola má obsahově velký rozptyl a jsme vzdělaní tak nějak ve všem, i když ne do úplného důsledku, tak myslím, že v oblasti navrhování a urbanismu, v celkovém smyšlení o stavbě, máme přehled. Pak tam samozřejmě vždycky bude potřeba tým odborníků (statika, tzb, dopravní řešení ...), kteří nám pomůžou dát dohromady projektovou dokumentaci. Stavba vzniká v týmu odborníků, kteří úzce spolupracují.

Andrej: Přesně tak, škola nás má naučit spolupracovat s jednotlivými profesemi a myslím, že to splňuje.

Markéta: Ano, myslím, že škola nám dává přehled. Víme, co všechno je v domě třeba. Učí nás uvědomovat si souvislosti. A pak samozřejmě přijdeme za daným odborníkem a dokážeme s ním komunikovat. Víme, že vzduchotechnická jednotka musí mít nějaký počet výměn a objem vzduchu, že bude potřebovat nějaké vývody... jsou to takové věci, které se neřeší, ale nakonec dům zkazí, protože se zjistí, že tam musejí být. Protože na to v průběhu nikdo nemyslel. Tahle škola se v tomto ohledu snaží nám tyto znalosti dát já doufám, že na ně v praxi nikdy nezapomeneme.

Děkuji za rozhovor.

Četli jste?

Foto: archiv ČVUT

Autor článku Ing. arch. Lucie Němcová

Náklonnost k přirozeným materiálům a dřevu jsem objevila již při studiích architektury a šíření osvěty a inspirace z této oblasti mi dává velký smysl. Baví mě lidi motivovat k tomu, aby bydleli zdravě, komfortně a více či méně soběstačně.

Nejnovější články autora