Kus přírody, který nám byl zapůjčen

Redakce | Středa, 02. duben 2025 |

Když se řekne zahrada, první, co mnohé napadne, je práce, práce a ještě jednou práce. Nekonečné hodiny plení, sekání trávníků, zalévání, stříhání keřů, hrabání listí, sbírání slimáků a další podobné „radosti", které mnozí zapálení zahrádkáři často provozují. Co když to ale jde i jinak? Slyšeli jste už o permakulturních zahradách?

Pod pojmem permakultura si ještě dnes hodně lidí představí zejména mulčování trávou a záhony zakládané na kartonových krabicích. Zkrátka alternativu vhodnou jen pro určitý typ lidí. Jenže význam samotného pojmu je někde trochu jinde. Permakultura je totiž způsob myšlení.

Přírodě navzdory

Mnoho činností v zahradě děláme prostě proto, že „se to tak dělá". Naučili jsme se to od svých rodičů, sousedů, známých a přátel. Často se snažíme dosáhnout podobných cílů, a proto neustále sekáme, kropíme a hnojíme nekonečné plochy trávníků (které pak často stejně nevyužijeme), pěstujeme exotické rostliny, jež v našich podmínkách vyžadují velké množství péče, sypeme na své zahrady barevné kůry, lijeme herbicidy, insekticidy a chemická hnojiva a pak unavení po nekonečných bitvách padáme vedle plastového bazénu na plastové lehátko pod slunečník, kde sníme o zahradách bez otročiny.

Proč to ale vlastně děláme? Protože trávník stále roste nebo vůbec neroste, podle toho, jestli zrovna prší, nebo je sucho, protože plevel nikdy nespí a objevuje se snad po minutě, co jsme dopleli, protože se škůdci množí a ty zatracené sedmikrásky a pampelišky! Těch se přece nejde zbavit jinak než intenzivním stříkáním! A když někdo řekne, že zahrada má přece být radost, jen mávneme rukou. Neví, o čem mluví, zahrada je totiž nekonečný boj – s plevely, škůdci, s rostlinami. A to je to zásadní. Protože to je boj, jejž nikdy nemůžeme vyhrát. Vedeme ho totiž s mnohem mocnějším nepřítelem, který se nikdy nevzdá – s přírodou.

Jenže, co když to jde i bez boje? Jediné, co musíme udělat, je podívat se do vlastní hlavy, na vlastní přesvědčení a představy. Pokud pro nás zahrada znamená nekonečnou úmornou dřinu, kterou nemáme rádi, je načase se zamyslet, kde zbytečně bojujeme, místo toho, abychom šli s přírodou ruku v ruce a v souladu. A s tím nám právě pomohou permakulturní principy.

obr.: Permakulturní zahrada může na první pohled vypadat neučesaně nebo neuklizeně, všechno ale dává smysl a zapadá do dopředu naplánovaného konceptu.
Foto: Michelle Mondello

Bez boje

V první řadě musíme něco odložit – představy, jaké jsme o zahradách měli dosud, a hlavně touhu dělat to stejně jako jiní nebo se jim zavděčit. Zahradu totiž nevytváříme proto, abychom se před někým blýskli, ale pro sebe a své děti. Je to náš živoucí prostor, kde bychom se měli cítit dobře, měl by nám přinášet radost, užitek a dávat to, co nám dům dát nedokáže.

Zahrada by měla znamenat harmonii a radost, ale to na bitevním poli těžko najdeme. A že nás někdo bude pomlouvat, že nemáme posekaný trávník nebo shrabané listí... No a? Permakulturní zahrady jsou esteticky jiné, mohou být na první pohled neučesané a trochu neuklizené, divoké a nezkrocené, ale je možné a snadné si je zamilovat, stejně jako milujeme pobyt ve volné přírodě. Jen je to potřeba zkoušet a najít si, co konkrétního nám bude sedět.

Další věc, kterou je třeba si uvědomit, je, že nic není bez práce. O každou zahradu je třeba pečovat, obzvlášť při založení, než se porosty zapojí a vznikne tak fungující společenství. Ale permakulturní zahrada vyžaduje nejvíce péče v prvních 2 až 3 letech po založení, plně funkční je obvykle za 10 let. Je to ale jiná práce než neustálé běhání se sekačkou nebo postřikovačem a je jí mnohem méně.

obr.: Organický mulč chrání půdu před degradací, zadržuje v ní vlhkost a zároveň zamezuje růstu plevelů. Foto: Švehlík

Příroda jako učitelka

Přírodní zákonitosti platí na každém kousku půdy – ať už je to květináč na terase, nebo hektarový pozemek. Pokud pochopíme, jak fungují, pomůže nám to porozumět vlastní zahradě, využít jich ve svůj prospěch a být s nimi v souladu. Všechno se totiž děje z nějakého důvodu a v přírodě to platí beze zbytku. Můžeme si to ukázat na několika příkladech. Jednou ze zákonitostí, se kterou v zahradě bojujeme, je zarůstání půdy plevelem.

Jenže holá půda degraduje, vysušuje se a je zásadně ohrožená erozí. A půda je přitom největší poklad, který v přírodě je, bez ní by nebylo života, a čím kvalitnější je, tím lépe se v ní životu daří. Možná jste si všimli, že když zryjete záhon, během hodin na něm začnou rašit první plevele. Jsou to jednoleté rychle rostoucí rostliny, jejichž semínka čekají právě na tuto příležitost – rychle vyraší, zakryjí a ochrání půdu a vytvoří podmínky pro víceleté rostliny. Je to přirozený mechanismus, který chrání půdu před degradací. Proto se v permakulturních zahradách mulčuje – správný mulč ochrání půdu, udrží vlhkost a zabrání růstu plevele. Organický materiál se zároveň odspodu rozkládá a dodává zpět do půdy potřebné živiny. Ale pozor, na mulč se nepohlíží jako na estetický prvek (a rozhodně se nepoužívají barevné kůry nebo geotextilie), ale jako na čistě funkční nástroj pro ochranu půdy.

Dalším principem, který je v přírodě nezastupitelný, je polykulturní rostlinné společenství. Co to znamená? Fungující přírodní společenství se skládá z různých druhů rostlin, jen tak může prosperovat. Každá rostlina má svou funkci a bez ní trpí ostatní rostliny i sama půda. Jenže lidé uměle vytváří monokultury (hospodářské lesy, pole s jednou plodinou, ale třeba také trávníky a jednodruhové záhony).

Nejde jen o polykulturní záhony – i v permakulturních zahradách najdete trávník, obzvlášť na intenzivně využívané pobytové ploše, ale určitě to nebude krátce střižený monokulturní „anglán". Trávník složený ze široké škály jednou dvouděložných rostlin je podstatně odolnější, má mnohem menší nároky na údržbu a zálivku a může sloužit jako zdroj potravy nejen pro hmyz, ale také pro člověka. A to nepočítám množství léčivek, které v něm můžete najít.

Rádi také přehlížíme přirozený habitus rostlin. Smyslem života každé rostliny je zakořenit, vyrůst, vykvést, nechat se opylovat a vytvořit semena, která budou schopná vyklíčit. A je lhostejné, jestli to za živost stihne jednou, nebo se tento cyklus opakuje 100 let. Každá rostlina má svůj typický habitus (tedy přirozený tvar a velikost), kterého se bude za každou cenu snažit dosáhnout – aby byla zdravá a mohla se rozmnožit. Pokud jí to neumožníme, bude slabá, náchylná k nemocem a škůdcům, citlivá na změny počasí. Některé rostliny snáší řez lépe, některé hůře, ale přirozené to pro ně není, protože v přírodě je nikdo nezastřihuje.

Jedinou redukcí je okus způsobený zvířaty, který ale zdaleka není tak intenzivní jako pravidelné zastřihování a zdravá rostlina se s ním dokáže vyrovnat. Proto pokud plánujeme vysadit novou rostlinu, je nejlepší si o ní zjistit co nejvíce a zajistit jí dostatečný prostor. Pokud ho nemáme, pak je vhodné nahradit ji jinou s přiměřeným vzrůstem. Pokud rostliny stříháme kvůli užitku (např. bylinky), dělejme to s citem tak, abychom jim neublížili.

Často máme také zakódováno, že listí a rostlinné zbytky jsou fuj a na zahradu nepatří. Jenže opak je pravdou – z lesa přeci listí také nikdo nevyhrabuje. Listí a rostlinné zbytky nejsou odpadky, kterých je třeba se zbavit (krom některých známých výjimek, jako je ořešák), ale důležitá součást přirozeného hospodaření se živinami. Listí a rostlinným zbytkům stačí jedna zima, aby se rozložily a přinesly do půdy potřebné živiny. Ani odvážení na kompost není nutné. Mnohem jednodušší je nahrabat listí na záhony nebo ho prostě nechat ležet a vyhrabat ho jen z cestiček. Se zbytkem si poradí příroda.

obr.: Spadané listí je důležitou součástí přirozeného hospodaření se živinami. Co ho uklidit jen z míst, jako jsou cestičky nebo terasa, a zbytek nechat ležet?
Foto: Elena Elliseva

Odkud začít?

Dává to smysl, že? Přírodní zákonitostí jsou samozřejmě mnohem komplexnější a úzce propojené, ale myslím, že princip je jasný. Zahrada by neměla být našímdruhým obývákem, ale živým společenstvím – takovým, které dokáže fungovat i bez našich zásahů. Když odložíme zažité vzorce a konstrukty, často přijdeme na to, že jsme jen opakovali něco, co ze samotného principu nemůže fungovat. Ne bez neustálé pozornosti, práce a boje.

Ale jak to napravit? Odkud na to jít? To, že se začneme zajímat o přírodní principy, ještě neznamená, že musíme vyhodit sekačku a hrábě. Můžeme na to jít pomalu, po kouskách a postupně se učit přímo od naší zahrady. Je naší laboratoří, kde můžeme donekonečna experimentovat. To nejdůležitější je ale naslouchat, pozorovat a učit se.

První krůčky můžeme udělat hned, a sobě i zahradě tak ulevit. Například zkusme nastavit sekačku na vyšší výšku a v trávníku nechat i ostatní rostliny. Pokud používáte chemické prostředky, zamyslete se nad tím, jestli je to nutné a není možné je nahradit biologickými, případně co by šlo změnit, abyste je nemuseli používat vůbec. Nešla by plastová lavička vyměnit za dřevěnou? A tak dále. Rozhlédněme se po své zahradě novýma očima – s porozuměním a otevřeným srdcem i myslí.

Jak jsem ale psala výše, permakultura není jen o dílčích krocích, je to komplexní způsob myšlení. Je to o hledání moudrosti našich předků a zároveň využívání moderních prostředků a vědeckých poznatků. Je o otevřenosti, udržitelnosti, zodpovědnosti za sebe i své okolí a touze se neustále posouvat dál. Je o plánování a myšlení dopředu a aktivním utváření svého okolí.

Permakultura je o osobním růstu, opuštění nefunkčních vzorců a hledání lepší, jednodušší a udržitelnější cesty. A principy permakultury může do své zahrady i života zavést každý. V tomto čísle jsme si přiblížili základní principy permakultury, v těch příštích se blíže podíváme na další témata, jako je výběr správných rostlin, voda v zahradě nebo život v zahradě jako takový.

obr.: Polykulturní společenství rostlin je mnohem odolnější než monokulturní a zároveň má vše svůj smysl, proto se v přírodních zahradách stírá rozdíl mezi okrasnými a užitkovými záhony – vždyť i záhon se zeleninou může být krásný a stát se dominantou zahrady.
Foto: Petr Kahánek

INFO: Literatura a organizace

• Jeden článek na vysvětlení tak komplexního tématu zdaleka nestačí. Na českém trhu je celá řada knih, kde se můžete dočíst více: Permakultura: principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti, David Holmgren
• Kompletní návod k vytvoření Ekozahrady a rodového statku, Jaroslav Svoboda
• Praktická permakultura, Dave Boehnlein, Jessi Bloomová Zahrada Gaii, Toby Hemenway a další...
• Organizace, kde můžete najít další informace a třeba i kurzy a pomoc: www.permakulturacs.cz, ekozahrady.com, www.prirodnizahrada.eu

AUTOR ČLÁNKU: MARTINA MÁTA NOSKOVÁ pro časopis sruby&ROUBENKY

Hodnocení uživatelů: 0 / 0
Líbil se Vám článek?00