Dva životy nejstaršího vodního mlýna v Čechách

Dana D. Daňková | Sobota, 14. září 2019 |

Na jihu Čech, necelých 20 kilometrů od Strakonic, stojí v Hoslovicích mlýn. Nejstarší dochovaný mlýn v Čechách, navíc v technickém stavu odpovídajícím počátku minulého století. Jeho návštěva je jako cesta časem o století zpět, není pouhou kulisou či muzejním exponátem. Jeho poslední majitel zemřel poměrně nedávno, v roce 2004, a možná i proto se jeho smutný osud, s mlýnem silně spjatý, dotkne každého, kdo Hoslovice navštíví.

Harantovi koupili mlýn v roce 1829. Dařilo se jim, a i když mlýn nebyl od 20. let minulého století modernizován, řadil se stále i po 2. světové válce s 16 hektary lesa a polnostmi k nejbohatším statkům ve vesnici. Rodiče zemřeli v polovině 40. let a z dvanácti sourozenců zůstali ve mlýně dva. Nejmladší syn Karel převzal na přání otce mlýn, starší František tam pracoval jako kočí. Později se k nim přistěhovala ještě sestra Anna, vyučená krejčová.

Obr.: Samotný mlýn, stodola a chlévy s kolnou tvoří základ hospodářství. Dvůr uzavírá kamenná budova chlévů se sedlovou doškovou střechou a brána, k chlévům jsou přistavěny roubené prasečí chlívky. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Těžký osud posledních majitelů mlýna

Velký majetek samozřejmě vzbuzoval nedůvěru nastupujícího režimu. Sourozenci Harantovi ho navíc nehodlali jen tak předat do společného hospodaření, výzvy ke vstupu do JZD nechávali bez odezvy, rodinného dědictví si vážili a chtěli je spravovat sami. Rozhodli se proto pro uzavřený způsob života, v maximální míře soběstačný, ovšem ani tato dobrovolná izolace je neochránila před represemi režimu. Stali se třídním nepřítelem, navíc v roce 1952 se jejich pozemky ocitly uprostřed družstevních lánů, což situaci dále komplikovalo. V témže roce se do jejich života vložila STB a bratři byli posláni na téměř dva roky na „vojenské cvičení" k pomocným tankovým praporům do Komárna. Později byli podrobeni psychiatrickému vyšetření, účelově prohlášeni za nesvéprávné a jejich majetek byl vyvlastněn.

Obr.: V rozpadlém mlýnském kole je symbolika smutného konce mlynářů, kteří ctili odkaz předků a nedali se zlomit režimem. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Nakonec jim byl ustanoven opatrovník, ale sourozenci mohli žít dále ve mlýně, stále pouze s minimálními vazbami na vnější svět. Mlýn udržovali v chodu, dokud to bylo možné. Když v 70. letech ztrouchnivěla hřídel mlýnského kola, ještě ji zvládli svépomocí opravit. Poté, co začala chátrat i budova, nebyl již provoz možný. Bratři tedy dále hospodařili na mlýně jako na statku. V roce 1982 zemřel starší František, sestra Anna jej přežila pouze o rok, a Karel pak zůstal ve mlýně osamocen. Na hospodářství a dům již ale nestačil a mlýn začal pozvolna upadat.

"Jen málokdo prožil tak těžký život jako poslední majitelé mlýna, potomci z rodu Harantů."

Obr.: I když to vypadalo, že dny velkého a kdysi bohatého mlýna jsou již sečteny, nestalo se tak a dnes vypadá jako v dobách své největší slávy. Ovšem je třeba ho udržovat – sekat trávu, sušit seno, starat se o zvířata a pečovat o dům zvenku i uvnitř. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Nic se zde nezměnilo ani po roce 1989. V dubnu toho roku se mlýn stal nemovitou kulturní památkou, v roce 2001 a 2005 se objevuje na Seznamu nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice. Poslední hoslovický mlynář a majitel zemřel v lednu 2004. Odešel tak, jak poslední léta žil, sám. Našli ho na posteli, oblečeného v černém slavnostním obleku, s kloboukem na hlavě. Pohnutá mlynářská historie skončila.

První stopa ze 14. století

Za zcela první zmínku o mlýně je považována listina ze 7. 9. 1352, uložená ve fondu řádu křížovníků s červenou hvězdou v Národním archivu v Praze, která obsahuje zmínku o přítomnosti mlynáře v jihočeských Hoslovicích. Další listina, tentokrát řádu maltézských rytířů, z roku 1430 dokládá koupi mlýna paní Annou ze Štítkova. V archiváliích řádu lze pak nalézt všechny majitele mlýna až po současnost. Poslední popis mlýna je z roku 1884 ve Vodní knize.

"Zchátralý mlýn po smrti Karla Haranta odkoupil Jihočeský kraj a jedinečnou technickou památku předal na správy strakonického Muzea středního Pootaví, které je jím zřizováno."

Obr.: K vodnímu mlýnu patří i rybník o rozloze 1 108 m² s náhonem, sad a louky a původně i polnosti. Mlýnský náhon je asi 150 metrů dlouhý a jeho stav odpovídá popisu z Vodní knihy z roku 1884. Revitalizace rybníka s náhonem, stavidlem a vypouštěcím zařízením byla také součástí rekonstrukce. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Patrový obytný dům s mlýnem, krytý širokou valbovou střechou se slaměnými došky, má téměř čtvercový půdorys o rozměrech asi 12 × 16 metrů. Obvodové konstrukce jsou kamenné, obytná část, patrové komory a šalanda roubené, stropy povalové, strop v mlýnici je ze širokých fošen. Mlýnské zařízení bylo v provozu do konce 70. let minulého století a budovy byly obydlené do počátku roku 2004.

Součástí zařízení mlýna je i vodní kolo s dřevěným náhonem, zachoval se také unikátní doklad středověkého způsobu mletí – takzvané české složení s jedním kamenem včetně původního ovládání, celodřevěné násypky a všech potřebných nástrojů a vybavení (například rukávců, síta či celodřevěného fukaru). Mlecí zařízení s dřevěnými převody je spojováno dřevěnými kolíky.

Obr.: Unikátně zachované mletí v takzvaném českém složení s jedním kamenem – včetně původního ovládání, celodřevěné násypky a potřebného vybavení. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Uzavřený způsob života posledních majitelů mlýna a odmítání veškerého technického pokroku měly za následek faktické zakonzervování jeho stavu. Nebyla do něj zavedena elektřina ani vodovod, není zde tedy ani koupelna či splachovací toaleta. Mlýn je tak vzácným dokladem života, způsobu hospodaření a technologie mletí, která byla ve většině těchto zařízení nahrazována modernějším vybavením již od poloviny 19. století. Poslední dochovanou technickou úpravou byl žentour z počátku 20. století.

Živá budoucnost

Díky umístění a dochovanému vybavení je celý areál důležitý nejen pro poznání starých technologií a historie mlynářství, ale též přesahuje hranice regionu. Z tohoto důvodu požádalo strakonické muzeum o partnerství skanzen Freilichtmuseum v nedalekém bavorském Finsterau, kde podobná budova starého mlýna včetně zařízení chybí.

Zástupci Jihočeského kraje a strakonického muzea připravili projekt, s nímž v roce 2009 uspěli v operačním programu přeshraniční spolupráce Cíl – 3 – Česká republika – Svobodný stát Bavorsko 2007 – 2013. Zastupitelstvo kraje ještě před schválením projektu odsouhlasilo finanční zajištění a v rámci tříletého projektu s názvem Společná prezentace starého mlynářství na Šumavě bylo vybudováno odpovídající zázemí pro návštěvníky mlýna včetně informačního centra a dalších služeb. A vznikla i stálá etnografická expozice Ze života šumavského Podlesí.

Druhou částí projektu byly společné aktivity obou již zmíněných institucí – Freilichtmusea Finsterau a Muzea středního Pootaví Strakonice, v nichž byl hlavně kladen důraz na předávání znalostí a zkušeností s udržováním starých řemesel a dovedností na vesnici, na ukázky lidových zvyků a tradic.

Obr.: Při opravě poloroubené stavby bylo zapotřebí mnoha profesí, naštěstí je stále ještě dost těch, kteří tradiční řemesla ovládají a mohou historii vrátit do současnosti. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Areál mlýna je po celkové rekonstrukci přístupný veřejnosti od počátku dubna 2008, v loňském roce si ho prohlédlo asi 18 tisíc lidí. Za jeho obnovu získaly Jihočeský kraj a Muzeum středního Pootaví Strakonice v soutěži Gloria musealis titul Muzejní počin roku 2007.

Od roku 2005 do prosince 2007 probíhala náročná rekonstrukce v celkové výši téměř 18 mil. Kč

Obr.: Centrem rodinného života byla světnice, v ní se vařilo, jedlo i spalo. Ve mlýně pak byla už jen jedna obytná místnost. Do relativně malého prostoru se museli vejít ve své době rodiče s dvanácti dětmi. Soukromí nebylo na pořadu dne. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Obr.: Z vnitřního vybavení se zachovala černá kuchyně a v obytné místnosti pec se sporákem, vše z 20. let minulého století. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Obr.: Mlecí zařízení bylo zrekonstruováno tradičními postupy. Je provozuschopné, ale mele jen občas, aby se nepoškodilo. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Obr.: Při rekonstrukci prošla obnovou také průjezdná stodola se sedlovou střechou, velmi náročná byla výměna došků. Za stodolou se dochoval žentour, který poháněl cepovou mlátičku. Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Foto: Muzeum středního Pootaví Strakonice

Autor článku Ing. Dana D. Daňková

Ráda přicházím věcem na kloub, z čehož mé okolí někdy ztrácí nervy :-), a ráda se učím, v životě i v práci potřebuji tvořivost. Zajímá mne architektura, stavební technologie a funkční design

Nejnovější články autora