Jak jsem našla dřevo

Dana Jakoubková | Pátek, 13. červenec 2018 |

Máme doma takový zvyk; na přelomu roku si dáváme dárek. Ten ale nesmí být koupený ani umělý a měl by nést nějaké poselství. A protože pozdě vstávám, hledám každoročně inspiraci na poslední chvíli, hned za domem, v lese. Před pár lety se tímhle rituálem započal příběh, který do mého života přinesl velké změny. Tehdy ještě tento časopis neexistoval a kdyby mi někdo řekl, že se v budoucnu – já horalka – přimknu k architektuře a stavebnictví, asi by mě rozesmál. Jenže v životě se někdy objeví prvek, říkejme mu zlomový, který jej může otočit vzhůru nohama. V mém případě jím byla stará větev.

Byl nádherný ten poslední den v roce, celý modrý a stříbrný, to jak se skromný koberec jiskřivého sněhu objímal s barvou alpské oblohy. Paprsky roztápěly květy na okně a tlačily se do kuchyně. Seděla jsem za stolem a snažila se větev jeřábu zabalit. Potíž byla v tom, že balící činnost je nad mé schopnosti. Mohla jsem ji sice hodit zpátky do lesa, ale když ona tak krásně tlumočila moje přání.

Jeřáb je velice pěkný strom, který kromě estetického přínosu dává i nemalý užitek od plodů, přes listy až po tvrdé dřevo a kůru. O tom, jak ceněnou surovinou byl v minulosti, svědčí fakt, že skoro všechno od příborů, přes hřeby, tkalcovské člunky, šrouby, válce mandlů, řeznické špalky až po flétny či lisy na víno bylo vyrobeno právě z jeřábu. Proto lidé dříve o své jeřáby tolik pečovali a starali se o jejich výsadbu i mimo les.

Především strom ale uctívala celá severozápadní Evropa jako ochránce domu a života vůbec. Větvičky jeřábu visely nad každými dveřmi, protože se věřilo, že dovnitř nevpustí zlo. A právě proto jsem ho chtěla darovat; jako symbol ochrany a hodnoty domova. Jenže ta moje manuální nešikovnost...



Po chvíli násilí jsem vzala čepici, bágl a vydala se do kopců srovnat si hlavu a principy balící techniky. Krajina byla milá ve svém tichém snění, jako chaloupky a salaše pokorně čekající na svůj příděl závějí. Ale s hnědými modřínovými lesy a jazyky oplzlé trávy to tak nějak nebylo ono. Uvědomila jsem si nedostatek bílé barvy v přírodě.
Ani Antarktida, Arktida a hromadná svatba všech panen jí nedá dohromady tolik jako jedna pořádná zima. Bez sněhové nadílky je zimní krajina jen takové ošklivé káčátko. Kdyby šlo ovšem jen o estetický dojem, čert vezmi všechny stesky. Jenže ono za takové teplé zimy může jít i o život.

Dřevostavba = úložiště uhlíku
Jeden strom v obhospodařovaném lese absorbuje za život +- 1 tunu CO2 . Fotosyntézou jej rozloží na O2 a C. Uhlík je vázán v rostlinné hmotě a využit k růstu. Ve dřevě zůstane tak dlouho, dokud se biomasa nerozloží.

Pamatuji si z přírodopisu, že medvěd v zimě spí. Tak co se tady tenhle macek potuluje? Je hladový? Odkud fouká vítr? Zásoby tuku si před zimou udělal pořádné, ale zpomalí to rychlost běhu za kořistí? Na lyžích bych mu ujela, ale teď? Zatracená příroda! Co blázní s osmi stupni nad nulou v prosinci!

Lidský mozek impregnovaný pokrokem moderních výdobytků do té míry, že už jím nic nehne, se přece jenom zachvěje ve chvíli, kdy jde o přežití. Jedním z povzbudivých aspektů ale je, že dokáže stále ještě jednat podle hluboko zasunutých instinktů. Bohužel, často jen když jde o přežití jedince. Ačkoliv jsme patrně nejsociálnější ze všech sociálních tvorů,ještě závislejší, ještě připoutanější, ještě méně oddělitelní ve svém chování než včely, obsah celku příliš neprociťujeme. A takhle to dopadá. Před pětadvaceti lety uváděly odborné studie, že růst obsahu kysličníku uhličitého v atmosféře nemá zřetelný dopad na oteplování planety. Dnes zpráva o pohybu medvědů v italském národním parku Adamello-Brenta rozechvívá základy lyžařských středisek kolem mondénní Madonny di Campiglio. Perfektně upravený umělý sníh, hustá betonová zástavba, kilometry ocelových lan pro lyžaře… a najednou: „Medvěd na sjezdovce! Kult ohrožen!“. Tak nějak by mohly znít titulky alpského bulváru.

Euforie z „přežití“ mi propláchla mozek vlnou zájmu. Po prvním šplíchnutí bylo jasné, že zavěsit nad dveře haluzku jeřábu nestačí a že k vytvoření dobrého a udržitelného domova budu kromě rodiny potřebovat i mnohem větší míru environmentální gramotnosti a spoustu času k pochopení vztahu materiálu k místu, místa ke krajině, člověka k nim a jemněhmotných sil země k tomu všemu.

Kde by mě tenkrát napadlo, jak širokou korunu může strom života mít. Kdo by čekal, že vyměním kamenný sen za domek dřevěný... A kdo by si pomyslel, že mě studium těchto souvislostí přivede do redakce tohoto časopisu... A přitom to začalo tak banálně; obyčejnou větví.

Autor článku Dana Jakoubková

Publicistka s náklonností ke smysluplným činům a věcem. Obdivuje brilantně provázané duchovní gangsterky, ale neodvrhne ani lyrické, tajemné, lakonické a současně vtipné příběhy s tématem originální syntézy křehkosti úmrtnosti.

Nejnovější články autora

Hodnocení uživatelů: 5 / 10
Líbil se Vám článek?19