Dřevem proti vším

Dana Jakoubková | Čtvrtek, 28. červen 2018 |

Existence předmětu sloužícího jako hřeben se datuje až do pravěku. Je proto k neuvěření, že ani v novověku ho někteří lidé nepotřebují. Kdyby to například bylo jen na Abrahamu Lincolnovi, hřeben nemusel vůbec vzniknout. Ke svérázu bývalého dřevorubce a šestnáctého amerického prezidenta totiž patřilo i to, že účes neřešil a k úpravě vlasů používal jen prsty. Ať tak, či onak, na hřebenu je sympatické, že aniž by prošel výrazným vývojem, udržel si dodnes status důležitého osobního předmětu. Jeho potřeba propojuje kultury a země takřka na celém světě.

Hřebeny se vyráběly z různých materiálů, nejčastěji z organických jako kost, paroh, slonovina, želvovina nebo rohovina a samozřejmě dřevo. Ačkoliv se dochovalo jen velmi málo dřevěných hřebenů nebo jejich fragmentů, je dřevo jedním z nejstarších materiálů používaných k jejich výrobě. Němým svědkem zájmu o hygienu a styl je například artefakt archeologického nálezu z Tell Murybet v Sýrii, kde bylo na základě radiokarbonového datování určeno stáří hřebene přibližně 8000 let před Kristem. Běžným předmětem v každé domácnostibyl hřeben minimálně od středověku, a pokud nebyl někde dostupný kostěný nebo parohový, tak dřevěný určitě ano. Zdrojem materiálu bylo často jemně strukturované, houževnaté dřevo zimostrázu vždyzeleného (Buxus sempervirens), který si nejčastěji spojujeme se snítkou v klopách svatebčanů nebo neprůhledným živým plotem. Má totiž atraktivní kresbu a tvrdostí může směle konkurovat ebenu. Nicméně pro výrobu hřebene se šiklo dřevo lecjaké, včetně bambusu.

Zdobnost a styl

Dekorace hřebenů se držela obvykle abstraktních, geometrických vzorců. Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších motivů, pocházejících už z mladší doby kamenné, byla tečka uprostřed kolečka, případně uprostřed více soustředných kroužků. Toto zdobení je patrné na archeologických artefaktech od Aljašky a severní Evropy po Afriku a jihovýchodní Asii, ale neobjevuje se například v jižní Americe, v Číně a Japonsku. Výkladů tohoto motivu existuje celá řada; od symbolu Slunce po tři přírodní živly.

Dalším poměrně častým výzdobným motivem jsou vodorovné, svislé, šikmé nebo vlnité rýhy, vpichy, trojúhelníky, případně uspořádání do motivu mřížky, kosočtverců nebo takzvaného větvičkovitého ornamentu. Zatímco na venkově byly hřebeny vyráběny zřejmě podomácku a především ze dřeva, výrobou hřebenů i dekorací v městských aglomeracích se zabývali specialisté – hřebenáři. Největšího rozkvětu dosáhlo hřebenářství v průběhu 11.–12. století, kdy se stalo vysoce profesionálním a kvetoucím řemeslem.

Symbolika a magie

V předprůmyslových kulturách vystupuje hřeben v někdy neočekávaných souvislostech a plní nejrůznější funkce a symbolické významy související s lidskými vlasy i vousy a rituály spojenými s jejich stříháním, česáním a tvarováním. Účesy i hřebeny často symbolizují přechod do jiného věkového stupně, demonstrují příslušnost ke klanu, kmeni či etniku, dokladují sociální status nebo povolání. Maorům na Novém Zélandu sloužil hřeben kromě česání především jako ozdoba účesu a symbol vysokého společenského statusu. Na tichomořských ostrovech zase nosili privilegovaní nad čelem hřeben z patnácti nebo dvaceti bambusových třísek jako zvláštní znamení příslušnosti k dané vrstvě.

Darovaný hřeben mohl být ale i vyjádřením lásky nebo obdivu. Příkladně muži z kmene Ašantů vyráběli hřebeny pro své matky nebo vyvolené. Hřeben vlastnila každá žena bez ohledu na její společenské postavení a jejich počet záležel na tom, kolik mužů se o ni ucházelo. Staří Germáni zase vnímali hřebeny jako osobní ochranné předměty s magickou mocí a bohatě se jimi zdobili zejména v době stěhování národů.

V Japonsku byl hřeben symbolem vdaných žen a byl vnímán jako kouzelný předmět chránící její ctnost. V současnosti Japonci stále věří, že zvednout ztracený hřeben či jej někomu darovat nosí smůlu. Zároveň vnímají hřeben jako předmět, který dává věcem řád a představuje zušlechťující kulturu.

Obřadní hřeben

Jednou ze specifických funkcí hřebene bylo jeho využití v náboženských obřadech. V germánském prostředí a ve Skandinávii byla péče o vlasy velmi důležitá a přidávání hřebenů do hrobu zde má dlouhou tradici. V katolické liturgii byly hřebeny nejenom nezbytné pro rituály duchovních z praktického a symbolického hlediska, ale jednalo se také o jejich uměleckou hodnotu. Obvykle měly zuby na obou stranách, zatímco obyčejný hřeben jen na jedné, a bohatá byla i ornamentální nebo figurální výzdoba. Podobné luxusní hřebeny si nechala vyrábět i šlechta ve 14.–16. století, kdy hřeben dekorovaly florální ornamenty či pastorální scény.

Hřebeny zasvěcené svatým a nalezené v kostelech po celé Evropě svůj význam sice postupně ztrácely, ale stále byly sou-částí významných chrámových pokladnic a často byly spojovány se jmény lokálně významných světců. Příkladem z našeho území je překrásně zdobený hřeben svatého Vojtěcha – druhého pražského biskupa z rodu Slavníkovců a národního patrona –, který je součástí svatovítského chrámového pokladu. Jedinou vadou na jeho kráse je to, že není dřevěný, nýbrž ze slonoviny.

Autor článku Dana Jakoubková

Publicistka s náklonností ke smysluplným činům a věcem. Obdivuje brilantně provázané duchovní gangsterky, ale neodvrhne ani lyrické, tajemné, lakonické a současně vtipné příběhy s tématem originální syntézy křehkosti úmrtnosti.

Nejnovější články autora

Hodnocení uživatelů: 5 / 8
Líbil se Vám článek?17