Kde se vzala láska k roubenkám

Redakce | Sobota, 26. listopad 2016 |

Roubenka, slovo v našich myšlenkách spojené s kostkovanými závěsy, praskajícím ohněm v zimě a v létě s vůní borůvkového koláče. Kde se ale vzala tato představa útulnosti? Slovo roubenka bylo ještě na konci 19. století jen označením nejobvyklejších, spíše prostých staveb a rozhodně nevyvolávalo pocity zvláštního pohodlí. Proč v nás tedy vyvolává příjemnou představu o radostných zážitcích z českého venkova?

Důvodem je překvapivě Národopisná výstava českoslovanská, několikaměsíční monstrózní show, která byla 15. května roku 1895 otevřena na pražském výstavišti a která do října téhož roku přilákala dnes neuvěřitelné dva miliony návštěvníků. Jejím hlavním cílem, či spíše politickým programem, bylo podpořit český národ v době, kdy se nálada ve společnosti zhoršovala v důsledku neuznání politických práv českého národa, nebývale se vyostřily česko-německé spory a Češi si v tehdejší mnohonárodnostní monarchii potřebovali vybudovat pevnou národní identitu.

Kvality národa a jeho hodnotu bylo tehdy běžné prokazovat pomocí historie a významných činů předků, a tak se i české národní sebevědomí opíralo o historické kořeny – a protože vyšší a městské vrstvy v posledních 300 letech hovořily německy, bylo třeba se opřít o běžný, česky mluvící lid, který byl doma spíše na venkově.

Roubená česká chalupa

Myšlenka na přípravu Národopisné výstavy jako demonstrace síly českého národa vznikla během jiné důležité výstavní akce, konané rovněž v místech dnešního holešovického výstaviště – totiž tzv. Jubilejní výstavy 1891 („jubilejní" byla označována proto, že připomínala sté výročí velké výstavy českých průmyslových výrobků, konané v roce 1791 v areálu pražského Klementina, jedné z prvních podobných akcí v Evropě a zřejmě i ve světě). Jedním z „pavilonů" byla Česká chalupa, roubená novostavba, navržená a vybudovaná tehdy předním architektem Antonínem Wiehlem. Její architektura byla inspirována vzory dřevěných domů v okolí Turnova a Nového města nad Metují. Sloužila jako prostor pro vystavení předmětů dokládajících kvalitu umění a řemesla venkova – hlavně krojů a výšivek z Chodska, Plzeňska, Blat a Litomyšlska. Stala se však také místem oddechu, oblíbeným místem k zastavení na rušné výstavě a tím položila základní kámen k oblibě venkovských roubených staveb. Za brány výstavního reálu byla popularita České chalupy šířena vytištěním její podoby na galanterním zboží a také vydáním papírového skládacího modelu, takže vzpomínky na její existenci byly zajištěny na léta dopředu.

Přípravy Národopisné výstavy

Úspěch České chalupy na Jubilejní výstavě vedl ke vzniku myšlenky připravit výstavu, která představí lidovou tvořivost v jejím celém rozsahu a poskytne tím výrazný důkaz uměleckých schopností českého národa. Prvním iniciátorem byl ředitel Národního divadla František Adolf Šubrt, k němuž se však brzy připojily další významné osobnosti veřejného, uměleckého i vědeckého života – a za nimi následovala lavina tisíců nadšenců. Jako první se k přípravě výstavy připojily oblasti blízké česko-německé jazykové hranici – Český Brod, Semily, Turnov, Kokořínsko, Klatovy atd., snad proto, že v konfrontaci s německými sousedy jejich obyvatelé nejvíce cítili potřebu české vlivy podpořit. Následovaly však další a další regiony a Čechy zachvátila dnes sotva pochopitelná euforie; tisíce dobrovolníků a učitelů z venkova po několik let shromažďovaly doklady o životě lidu ve svých regionech a organizovaly tematické výstavy jako přípravu k velkému vyvrcholení v roce 1895. Veřejnost tak byla řadu měsíců připravována, poučována a lákána k české lidové a národní kultuře. Za několik málo let, které uběhly mezi Jubilejní a Národopisnou výstavou, pokročila významně i znalost lidového stavitelství, nebo alespoň těch jeho projevů, které byly tvůrci výstavy vybrány jako nejhodnotnější. Čtyři roky probíhaly průzkumy a dokumentace venkovských staveb z celých Čech, Moravy a Slezska na různých úrovních – od amatérské přes uměleckou po odbornou, prováděnou experty z muzejních a akademických institucí.

Výstavní dědina s roubenkami

Po zahájení výstavy v květnu roku 1895 se rychle stala jádrem a nejoblíbenějším místem tzv. Výstavní dědina. Podle původního plánu organizátorů to měla být kompletní kopie existující vesnice, nakonec však dědina představovala výběr stavebních typů několika nejvýraznějších národopisných oblastí Čech, Moravy, Slezska, částečně i Slovenska, lépe řečeno těch staveb, které zachycovaly životní styl nejvyšších vesnických vrstev – sedláků, jejichž stavby byly nejvíce reprezentativní. Některé z budov výstavní dědiny byly přesné kopie opravdu existujících staveb, jiné byly poněkud zidealizovány a další se nechaly jen inspirovat některými typickými znaky stavitelství toho kterého regionu. Výstavní dědina na Národopisné výstavě českoslovanské však nelákala návštěvníky a obdivovatele jen na krásu staveb a jejich detailů, ale i na život a bohatý program. Do některých chalup se na půl roku, po které výstava trvala, nastěhovaly rodiny, aby tam pod dozorem návštěvníků strávily zdánlivě všední dny. Tato mimořádná společenská akce se stala velkolepým zážitkem pro bohaté i chudé a zcela ovládla veřejný život.

Dědictví Národopisné výstavy

Zájem několika málo lidí o lidovou kulturu dokázal vzbudit celonárodní nadšené hnutí a vlnu spontánní spolupráce, do níž se zapojil celý národ. Lidová architektura a lidové stavby se díky ní dostaly do povědomí veřejnosti a zůstaly i nadále předmětem zájmu a obdivu. Inspirovali se jimi také tvůrci secese i dalších architektonických stylů (vzpomeňme za všechny na Dušana Jurkoviče). Jako přímý nástupce výstavy vzniklo několik celostátních národopisných institucí, které fungují dodnes, a výstava podnítila také vznik řady regionálních a okresních muzeí, nebo alespoň jejich národopisných sbírek. Podstatným odkazem je však také památková ochrana vybraných staveb v terénu a zřizování muzeí v přírodě neboli skanzenů.

Autor Jana Svobodová, Národní památkový ústav

Hodnocení uživatelů: 5 / 7
Líbil se Vám článek?07