Hrajte s námi o hodnotné ceny/14

Helena Petáková | Pondělí, 13. srpen 2012 |

Poznáte, k čemu sloužil tento předmět? Zpracovával (krájel) hlavně osikové dřevo a na druhém místě topol. Dřívka z dřevin s výraznými letokruhy, které má například smrk, by při použití ke svému účelu praskala. Pokud víte, formulář pro vyplnění správné odpovědi najdete zde.

V novém kole soutěže hrajeme o roční předplatné časopisu sruby&roubenky a vstupenky pro dvě osoby do Botanické zahrady Praha. A zároveň můžete postoupit do závěrečného hodnocení, kde hlavními cenami jsou: 1. cena SodaStream FIZZ Green, 2. a 3. cena výpravná publikace Poselství dřeva z nakladatelství Golempress. Viz Pravidla soutěže.

Jaká je správná odpověď minulého týdne?

Na fotografii je středová část loukoťového kola, tzv. náboj. Býval z jilmového dřeva, do něho zasazený paprsek zpravidla z jasanu, obvodová loukoť z buku. Koláři po staletí věděli, že je nutno používat vždy tři druhy dřeva. Jestliže byly do sebe začepovány stejné druhy dřeva, kola vrzala a skřípala.

Slovo loukoť má kořeny v praslovanštině z indoevropského kořene lenk-, který znamená ohýbat, a je tak příbuzné například se slovy luk nebo oblouk. Vyjadřuje tedy, že jde o ohnuté dřevo.

Kolářství patří mezi základní tradiční řemesla

Kolář byl vedle kováře, s nímž nezbytně spolupracoval, pro vesnici nepostradatelný a vážený. Poměrně často je nacházíme ve společném cechu, protože pracovali na společném díle. Kovář tvořil dřevěné dílo, které kovář okoval. Pro pořádek mezi nimi byl kovář povinen koláři vůz okovat, ale sám nesměl vozy překupovat a obchodovat s nimi. Koláři se po staletí zabývali výrobou vozů všech druhů, kočárů, dopravních sání, jejich dřevěných součástí, zejména loukoťových kol, hospodářského nářadí jako jsou pluhy, brány, válce, trakaře, kolečka a nepočetné množství dalších výrobků.

Mezi důležité nástroje koláře patřilo kružidlo. S jeho pomocí určoval vzdálenosti otvorů v loukotích pro zasazení paprsků i průměr otvoru v náboji kola. Loukotě vyřezával kolář podle šablon. Kolářům viselo na stěně v dílně mnoho různých šablon, protože zhotovovali kola různých typů a velikostí.

Vznik loukoťového kola

Z raného středověku je známe nejprve z cizího prostředí - např. ze Skandinávie z vikinského období. Krásný, bohatě vyřezávaný vůz pochází z pohřební lodi z Osebergu z 9.století a i když se zjevně nejedná o běžný dopravní prostředek, je tu dobře patrná konstrukce loukoťových kol.

Základ loukoťového kola tvořil středový díl - náboj, píst či hlava s otvorem pro nasazení na osu. Hlava se mohla vysekat z kmínku tak, že otvor procházel středem (duší) a respektoval letokruhy. Takto vyrobené hlavy ale byly náchylnější k praskání vlivem zátěže a práce dřeva při střídání vlhka a sucha. Proto se hlavy častěji vyráběly z půlek nebo čtvrtek kuláče. Do středu hlavy byl vyvrtán otvor pro nasazení na osu a po obvodu byly zadlabány otvory pro usazení paprsků. Otvory bývaly průchozí, až do středové díry.

Obvod kola, tzv. věnec, byl složen z několika prohnutých dílů - tzv. loukotí. Lokotě se buď vyřezávaly z fošny, nebo ohýbaly. Vzájemně byly spojovány zavrtanými dřevěnými čepy nebo klínky zaraženými přes spoje na obvodu kola. Šířka loukotí mohla být různá - v závislosti na typu vozu a masivnosti kola. Počet loukotí se lišil podle velikosti kola - vozy ale měly s ohledem na špatný stav cest běžně dost vysoká kola. Náboj s loukotěmi spojovaly tzv. paprsky (též špice nebo ramena) o různém průřezu, začepované do hlavy a vnějšího věnce.

Ke spojení dílů kola se používalo buď klihu, nebo se lepily tvarohem - buď čistým, nebo smíšeným s hašeným vápnem v poměru jeden díl vápna, na dva díly tvarohu. Takové lepidlo bylo poměrně pevné a dobře snášelo i vlhko. Paprsky procházející otvory v loukotích se na obvodu kola zajišťovaly klínky z vyschlého dřeva.

Protože loukoťový věnec při jízdě trpěl, opotřebovával se a na špatném terénu snadno klouzal, objevily se záhy snahy zesílit jej kovem. Mohlo jít například o hřeby s masivní vystouplou hlavou, zaražené do obvodu kola. Ty však poškozovaly cesty, což časem vedlo místy dokonce i k jejich zákazům (např. v Anglii ve 13.st.). Jiný způsob kování představovaly krátké kovové pásky překrývající a zesilující pouze spoje loukotí. Nejpevnější řešení představovala kompletní uzavřená železná obruč kryjící a zesilující celý obvod kola. Na kolo se nasazovala za tepla, aby se po vychladnutí kov stáhl a přilnul k povrchu.

Vítězem za správnou odpověď se stává Radim Tobiáš.

Zdroje fotografií a informací: Publikace Poselství dřeva z nakladatelství Golempress a Curia Vitkov

Autor článku PhDr. Helena Petáková

Nejnovější články autora

Hodnocení uživatelů: 5 / 3
Líbil se Vám článek?03