Detail dvouplášťové šikmé střechy se skládanou krytinou

Redakce | Pondělí, 17. květen 2021 |

Pokud se na střechu domu díváme očima architekta a estéta, musíme připustit, že velmi silně ovlivňuje vzhled a ráz stavby. Je proto logické, že musíme být při určování jejího sklonu, volbě střešní krytiny a její barevnosti dostatečně obezřetní. Co už možná není na první pohled tolik patrné, je fakt, že střecha je z hlediska povětrnostních vlivů nejnamáhanější částí domu a největší důraz by tak na místo estetiky měl být kladen především na funkčnost. Poruchy střešního pláště bohužel velmi silně naruší kvalitu bydlení a jejich dodatečná úprava je velice obtížná a náročná.

Nejvíce poruch vzniká v místech, kterým se souhrnně říká detaily prostupy do střechy kolem střešních oken nebo komínů, nároží, hřebene, úžlabí, změny sklonu nebo u kotvení nejrůznějších doplňků, jako jsou hromosvody, žebříky či okapní žlaby.

Detaily střešního pláště vznikají při každé realizaci – nezáleží na sklonu střechy, skladbě jejího souvrství nebo na použité střešní krytině. Pro různé případy je ale řešení všech náchylných míst trochu odlišné. Pro názornost si proto zvolíme velmi konkrétní typ střechy, a to bezkonkurenčně nejpoužívanější variantu, pokud mluvíme o rodinném bydlení.

Je jí šikmá dvouplášťová provětrávaná střecha se skládanou krytinou, s izolací mezi a pod krokvemi nebo nad krokvemi, s nosnou dřevěnou konstrukcí krovu. Trochu krkolomná charakteristika, co říkáte? Žádný strach, hned si vysvětlíme, co přesně to znamená.

Dvouplášťová střecha s provětrávanou vzduchovou mezerou

Hlavní hydroizolační vrstvu (tedy vodotěsnou) tvoří u této střechy právě skládaná krytina, umístěná na střešních latích. Pod krytinou najdeme onu větranou vzduchovou mezeru, ze spodní strany uzavřenou pojistnou hydroizolací. Ta doplňuje funkci vodotěsné krytiny, která přeci jen za určitých podmínek vodu dál pustí – nejčastěji ve formě navátého sněhu nebo při větrem hnaným deštěm. Tato hydroizolace musí být takzvaně difuzně propustná, tedy propustná pro průchod vodních par.

To eliminuje možnost vlhnutí a následné degradace tepelné izolace, pokud by se z interiéru dostala do skladby střechy jakákoliv vlhkost. Umístění tepelné izolace mezi krokve a nad krokve má své výhody i úskalí.

• Při umístění MEZI krokve šetříme místo, tedy dosáhneme menší tloušťky střešního pláště. Zase ale krokve mezi deskami tepelné izolace vytváří takzvané tepelné mosty. Proto se někdy dává ještě tuhá deska izolace s menší tloušťkou pod krokve, popřípadě se použije specifická parozábrana s vylepšenými parametry, protože jinak se mohou v zimě objevit vlhké pruhy na podbití v místě krokví a později i plíseň.
• Při umístění izolace NAD krokve získáme možnost odhalení krásného pohledového kroku a také se o něco lépe provádí parotěsná vrstva, která zabraňuje pronikání jakékoliv vlhkosti do tepelné izolace, protože je plnoplošně podepřená podbitím.

Materiálem pro parozábranu a pojistnou hydroizolaci mohou být buď „plastové" fólie lehkého typu nebo pásy na bázi asfaltu. V oblasti šikmých střech převládá řešení s fólií, protože se s ní lépe pracuje, je lehčí, neklade vysoké nároky na teplotu při zpracování a v neposlední řadě se s ní mnohem snadněji řeší složité detaily prostupů střešním pláštěm.

Detail 1. – Průchod komína střechou

Stěžejní jsou dva důležité parametry těsnost samotného prostupu a bezpečné provedení s ohledem na hořlavé materiály v konstrukci. Tyto dva požadavky jdou v podstatě proti sobě – musíme dodržet bezpečnou vzdálenost od hořlavých materiálů, ale zároveň chceme, aby byl prostup dokonale těsný.

Jenomže fólii z hořlavého materiálu nelze přímo vyvést na komínový plášť, protože vzdálenost hořlavých stavebních materiálů od povrchu komínového tělesa musí být taková, aby jejich povrchová teplota nepřekročila teplotu 85 °C, a tak mezi komínovým tělesem, tepelnou izolací, parozábranou a pojistnou hydroizolací vzniká neutěsněný prostor.

Co s tím? Výrobci komínů nabízejí systémové prvky, které jsou určeny právě pro řešení tohoto detailu a které, při správné aplikaci, zajistí parotěsné a požárně bezpečné provedení prostupu.

obr.: Parotěsný prostup pro nerezový komín při pohledu zdola a shora. Foto: CIKO

Foto: CIKO

Detail 2. – Střešní okno

Montáž střešního okna je vyloženě živnou půdou pro vytvoření celé řady problémů. Nedostatky jsou navíc po dokončení krytiny a vnitřního obložení skryté v konstrukci, takže vzniklý problém může vést k vážným stavebním poruchám.

Nejčastěji se chybuje při samotném upevnění a vyrovnání rámu okna, ale i při napojování pojistné hydroizolace a parozábrany, popřípadě při umisťování tepelné izolace kolem rámu okna. Výrobci střešních oken proto věnují velké úsilí školení odborných firem a dokonalému zpracování montážních návodů, také jako doplňky ke svým produktům nabízejí izolační sady, které systémově řeší právě tepelnou izolaci a vhodné utěsnění parotěsné a hydroizolační vrstvy.

obr.: Správné vyrovnání okna, stejně tak jako dobře provedená tepelná izolace okolo rámu a perfektní napojení hydroizolace a parotěsné zábrany jsou alfou a omegou dokonale osazeného střešního okna. Foto: Fakro

obr.: Neméně důležité je zajistit dokonalý odtok srážkové vody, aby nezůstávala v okolí rámu a nemohla tak zatékat do konstrukce. Foto: Fakro

Detail 3. – Detail střechy

Dlouhá životnost a správná funkčnost střešního pláště závisí i na tom, jak rychle a účinně se nám podaří celou plochu odvodnit. Způsoby odvodnění jsou ve své podstatě dva a to vnější svodem po fasádě nebo vnitřní do vpusti a svodného potrubí.

U šikmých střech a rodinných domů se setkáme nejčastěji s odvodněním vnějším, tvořeným systémem horizontálních půlkruhových podokapních žlabů, které odvádějí vodu do vertikálních svodů. Ukotvení podokapních žlabů a jejich správné provedení pak zcela zásadně rozhodne o tom, zda systém funguje a dostane bezpečně veškerou vodu pryč i při velmi silném dešti.

obr.: Podokapní žlaby se někdy opatřují i velmi praktickou pomůckou proti ucpávání okapů. Foto: Zambelli

Detail 4. – Hřeben, nároží a úžlabí

Nejčastěji dochází k zatékání do střešního pláště v místech, kde se střešní rovina láme to je na hřebeni, v úžlabí nebo v nároží. Pro krytí hřebene se používají hřebenáče, které se v dnešní době nekladou do pokrývačské malty, jak tomu bývalo dříve, ale uchycují se nasucho pomocí hřebenové latě, držáků a příchytek. Hřeben je jakožto nejvyšší místo střechy důležitý pro odvětrání vzduchové mezery pod krytinou. Pro zajištění této funkce se používají větrací hřebenové pásy a lišty.

Nároží je umístěno ve spádu střechy je to průsečnice, od které střešní plochy sestupují. Nejčastěji například na valbové střeše nebo u vikýřů. Řeší se stejně jako hřeben. Úžlabí je opakem nároží, střešní plochy od něho stoupají směrem nahoru a jejich středem – úžlabím – odtéká srážková voda.

U některého typu krytiny (bobrovky) se úžlabí skládá přímo z tašek, ve většině případů se ale setkáme s úžlabním plechem, ke kterému s přesahem dosedá krytina a vzniklá mezera je utěsněna lištami.

Místa, kde se střešní plášť láme, spodní hrana střechy u okapů a také štítová hrana jsou místa nejvíce namáhaná větrem, proto je velmi důležité tašky řádně přikotvit.

obr.: Členitá střecha je při pohledu „shora" symfonií složenou z jednotlivých tónů – hřeben, nároží, úžlabí, odvětrání kanalizace, oplechování komína, odvětrávací tašky, protisněhové tašky s hákem – to vše dává dohromady funkční střešní plášť. Foto: Bramac

obr.: Větrací pás hřebene při pokládce hřebenáčů „na sucho“. Foto: Bramac

Autor článku: DAGMAR ČESKÁ

Hodnocení uživatelů: 5 / 1
Líbil se Vám článek?01