Větrání v domě je věda

Vlhko v létě

Tolik deště nespadlo už hodně let. Zahrada se tetelila blahem, a protože bylo současně i celkem teplo, všechno rostlo jako z vody. Během dvou týdnů byla kolem domu zelená džungle a klima jako v té opravdové.

Bylo jen otázkou času, než se vlhkostí nasytí i dům. Když vlhkoměr ukázal devadesát procent, okna už nešla pomalu otevřít, prádlo usušit, a dokonce i lednice začala stávkovat. A to jsme vařili a prali venku! Všechny pokusy o nápravu selhaly. Neotvírat vůbec  znamenalo malý dům bez kyslíku.

Topení v krbovkách uprostřed léta zase neobyvatelný prostor a topení při otevřených oknech velkou spotřebu a neefektivní účinnost (vlhkost klesla jen na 80 procent). Prostě když se spojil dlouhodobý déšť s velkou nezpevněnou plochou zahrady, vzrostlou zelení a terénní podkovou, kde fouká jen za vichřice, nastaly skleníkově ideální podmínky, které v dlouhodobém výhledu nebyly únosné. Tehdy jsem zalitovala. Teď by mi možná pomohla nějaká technologická podpora.

Vlhko v zimě

Nepříjemnou zkušenost s vlhkostí v domě jsem měla i v opačném ročním období. Před časem jsem žila v Oregonu na severozápadě USA. Byl to moderní dřevěný dům na pacifické straně Kaskádového pohoří, nedaleko řeky Willamette. Tato oblast mezi oceánem a horami je bohatá na srážky. Průměrná vlhkost vzduchu je celoročně vysoká (68 %) a prší hlavně v zimě, kdy vystoupá i na 90 procent. Popis klimatu by zněl asi takto: pokud vám něco zvlhne v listopadu, uschne to až v březnu.

V Americe se zpravidla navrhuje topení jako teplovzdušné s řízeným větráním – jednotka v zimě vzduch ohřívá, v létě ochlazuje, respektive větrá. Jak se ale ukázalo, na zimní vlhkostní podmínky této části Oregonu technologie vzduch-vzduch nestačí. Pokud není topení a větrání domu uspokojivě navrženo od začátku, například rekuperace v kombinaci se zemním registrem, je třeba do snižování vlhkosti domácnosti zapojit ještě další pomocníky.

Henry, majitel domu, měl pro ten účel krbová kamna, podlahové a stropní sálavé vytápění a k tomu odvlhčovač. Jen díky tomu, že je v Americe levná energie, byl provoz domu ekonomicky udržitelný. Ale jak sám Henry říkal, kdyby věděl, jaké problémy s vnitřní vlhkostí může způsobit vzduchotěsná obálka domu, mělo by přemýšlení o technologiích prioritu a nemusel by řešit plíseň na okenních rámech, uhnívající dřevěné parapety a téměř osmdesátiprocentní vlhkost v chladnější ložnici.

S největší pravděpodobností by dům lépe zateplil (běžných je zde jen 15 cm izolace, teplota málokdy spadne pod nulu), sušičku prádla by odvětral ven a volil by cirkulační větrání s entalpickým výměníkem ve spojení s tepelným čerpadlem. Kromě toho by tradiční založení domu na takzvaný crawl space s provětrávanou dutinou pojistil hydroizolací zeminy.

obr.: Problém s nízkou, nebo vysokou vlhkosti interiéru dokáže v mnoha případech vyřešit systém řízeného větrání s rekuperací tepla i vlhkosti za současné větší energetické účinnosti při stabilně vysokém přívodu čerstvého vzduchu. Pro vyrovnání vlhkostního režimu lze s pomocí výměníku entalpie (entalpického výměníku) část vlhkosti (ve formě čisté vodní páry) přenést z odváděného vzduchu do vzduchu přiváděného, tedy vyřešit problém příliš suchého vzduchu v topné sezóně, anebo naopak – snížit vlhkost vzduchu v létě. Foto: Zehnder

Z druhého konce

Henryho babička žila ve starém dřevěném domě na východní straně hor, kde je klima stepní až pouštní pod vlivem srážkového stínu. Zimy jsou zde velmi studené a suché, léta pak výrazně suchá a horká.

Babiččin dům rozhodně nebyl domem snů, ani nebyl pohodlný. Však ho také postavili její předkové, kteří přišli po Oregonské stezce při osidlování Západu. Ale pokud jde o stavební vědu, fungoval. Přirozený ventilační systém ho provětrával přes konstrukční netěsnosti a k udržení optimální vlhkosti měla babička na kamnech permanentně hrnec s vodou.

Ale jak stárla, začalo ji každodenní topení unavovat. Tehdy Henry přišel s nápadem izolovat podkroví, aby babi ušetřil námahu i peníze za dřevo. Babička byla nadšená. Do doby, než si všimla mokrých fleků na stropě. A Henry „hned věděl", v čem je problém.

Přidáním izolace se stala střecha chladnější a vlhkost pod ní kondenzovala. Ale žádný problém, babi, Henry ví přesně, co dělat. Je potřeba to vzduchotěsně uzavřít. Teplo tu zůstane a už nemusíš dávat na kamna hrnec. A babička si libovala, jak je Henry chytrý. Do doby, než kolem zamlžených oken objevila plíseň.

A Henry opět přispěchal s nápadem. Přidáme odsávací ventilátor, babi. Okna se sice přestala rosit, ale babi trápilo, že kamna špatně táhnou, když běží ventilátor. I nelenil Henry a koupil babičce kamna nová s externím přívodem vzduchu a pro jistotu výkonnější, aby měla v zimě s otopem co nejméně práce.

Babi ho poplácala po zádech, poděkovala a opravdu měla zase chvíli radost z toho, jakého má vnuka. Až do doby, než začala pokašlávat a vůbec být tak nějak chabrus na plíce. Tentokrát už Henryho nevolala. Našla ten starý hrnec, naplnila ho vodou a postavila na kamna.

Pozdě bycha honit

Vidím to tak, že řešit cokoli v domě dodatečně je vždycky složitější. Zkušenostmi se sice člověk učí, ale někdy to vyjde také zatraceně draho.

Možná, že u nás už tak extrémní podmínky jako letos v létě nenastanou. Ale co když vezme vývoj klimatu úplně jiný směr, než je nám předkládáno? Může mi to někdo zaručit?