Hudební pokoj ve zděné části poloroubenky byl už součástí projektu. Jan a Kateřina si skutečně postavili dům, ve kterém by mohli provozovat svého koníčka, aniž by rušili sousedy. Bicí soupravu si do panelového bytu pořídit vůbec neodvážili a také klavír raději zůstal u rodičů. Velký pozemek a akustické cihly jim teď zaručují klidné muzicírování se dvěma kapelami, během kterého i jejich děti bez problémů večer usínají. Důvodů, proč se mladá rodina rozhodla zrovna pro stavbu poloroubenky, bylo ale samozřejmě víc.

Odjakživa jsem chtěl bydlet ve zdravém domě, i z hlediska pocitu, který dřevostavby vyzařují. Znal jsem prostředí tradiční roubenky, kam jsem jezdil k babičce a dědovi. Proto jsme s manželkou hledali místo, kde by se takový roubený dům, co vydrží dalších čtyři sta let a bude pořád pěkný, dal postavit. Nakonec jsme získali část bývalého rodinného pozemku, hned v sousedství dědovy roubenky, která má už dnes jiného majitele. Zakotvili jsme tady v Českém ráji, odkud pocházíme, kde naši předci hospodařili a kam tato tradiční česká stavba patří.

Od projektu po hotový dům

Se stavbou jsme spěchali, proto od původního nápadu postavit poloroubenku co nejvíc tradičně jsme ustoupili - firmy, které se zabývají například hliněnými omítkami, pro nás delší dobu neměly termíny. Před zahájením výstavby i během ní jsme čerpali inspiraci z poloroubených staveb z místního okolí. V dřevěné části domu je hlavní obytné přízemí a ve zděné, kde bývávalo hospodářství a žila zvířata, máme odhlučněný hudební pokoj, místnost pro technologie, koupelnu a příslušenství. Půdorys tvoří klasický obdélník s délkou čtrnáct metrů a šířkou šest a půl metru.

S dalším rozložením místností nám pomohl už projektant Daniel Vlček, jehož přístup, finanční a časové představy byly ve srovnání s jinými nabídkami od začátku velmi férové, a také výsledný projekt hodnotily stavební firmy jako jeden z nejlepších. Vše proběhlo velmi rychle. Pozemek jsme koupili v listopadu 2010, mezi svátky jsme poprvé projektanta navštívili a v lednu jsme u něj byli na čtyřech konzultacích. Za měsíc zpracoval kompletní projekt, se kterým jsme mohli jít na stavební úřad.

Paralelně jsem hledal klasickým výběrovým řízením stavební firmu. Projekt jsem zaslal na třicet až čtyřicet adres. Firmy, které nám nejvíce vyhovovaly nabízenými službami, jsem navštívil, abych viděl jejich stavby a promluvil s majiteli. Během měsíce jsme ze tří finalistů vybrali realizační firmu. Její výhodou bylo, že naši zakázku byla schopná zhotovit na klíč. Pro stavbu dřevěné části, což je vlastně osmdesát procent domu, si za partnera přizvala pana Romana Střihavku – firmu Roubenky Střihavka, protože s roubenkami sama zkušenost neměla. V březnu jsme tedy získali stavební povolení a začalo se kopat do země. Za rok byla stavba hotová se vším všudy. I se zimní přestávkou, aby dům vyschl před pokládkou dřevěných masivních podlah.

Spárování a jiné detaily

Právě proto, že jsem před vlastní stavbou viděl hodně roubenek, měl jsem dost jasné představy i o detailech. Stavební firmu jsem si vybral také z důvodu, že se mi líbilo její řešení spárování. Chtěl jsem takové, které vydrží, nebudu se muset o ně starat a bude dobře izolačně fungovat. Koncepcí těsnění mezer je u nás mnoho. Některé firmy staví na pero a drážku, ale jejich „průmyslově dokonalá" stěna na mě nepůsobí teple. Dům se hodí tak do satelitní zástavby, zvlášť když se nestrhnou hrany trámů, což my jsme si nechali pořízem ručně udělat. Jiné firmy spáry těsní konopnými lany, to je však koncepce vhodná spíše do Jeseníků, v našem kraji nemá tradici. Někdo používá umělohmotné lišty nebo různé klínky... Podle mě právě pan Střihavka zvolil tu nejjednodušší a přitom nejefektivnější cestu – mezery vypění, navrch dá pásky z pěnovky (miralon) a přes ně nanese bílý tesařský tmel. Toto řešení se nám osvědčilo. Jak stavba sesychá - stavbu jsme nad zděnou částí popustili asi o deset centimetrů - je vidět, že pěna pracuje vynikajícím způsobem.

Jediné, co bych dnes udělal jinak, je rohová vazba domu. Ve vašem časopise jsem před časem viděl rybinu se zadlabáním proti profouknutí - rybinu se zavětrováním a tento nápad se mi líbí. My jsme stavěli na klasickou rybinu, jak se to dělalo po staletí, jenže během sesychání se v rohových spojích objevily drobné spáry. Museli jsme je zapěnovat, protože jinak „koukáte skrz stavbu ven". Oprava je při detailnějším zkoumání patrná a není to pěkné. Na druhou stranu jsem s takovými problémy počítal. Roubenku jsme stavěli s tím, že není vzduchotěsná.

Nebydlíme ve skleníku

Roubenka nikdy nebude mít hodnoty pasivního domu. Když jsme se ale pro bydlení v domě ze dřeva rozhodli, chceme z jeho vlastností vytěžit co nejvíce. Dům byl koncipován tak, aby přirozeně dýchal, a toho stěnami s falešným roubením nedosáhnete. Získali jsme standardní energetický štítek, jenže bylo to na hraně, protože jsme nikde nepoužili polystyren ani jinou formu zateplení stěn. Pro obvodové zdivo jsme zvolili jen cihly s vylepšenými izolačními parametry POROTHERM 40 EKO+.

Specifických přání jsem měl víc, ať se týkalo lomenice, oken, dveří, nábytku... Pro roubenku není například typická nadkrokevní izolace. V podkroví jsme se však chtěli vyhnout současným moderním bílým stropům, a naopak přiznat dřevěný záklop a klasickou hambalkovou konstrukci krovu. Se všemi viditelnými „šibenicemi", jak to na starých půdách bývalo. Vytvořili jsme tak tradiční vzdušný prostor, ale zároveň nám nadkrokevní izolace posadila výš střechu, takže styl roubenky působí trochu rozbitým dojmem.

První zima stavbu prověřila

Za hlavní zdroj vytápění jsme zvolili akumulační kachlová kamna s biotopeništěm, opatřená elektronickou regulací přiváděného vzduchu. Mají 84procentní účinnost a fungují výborně tak, že do nich naložíme patnáct kilogramů dřeva, zatopíme, po dvou až třech hodinách dřevo dohoří a kamna začnou sálat. Podle dokumentace mají vydávat teplo patnáct hodin, realita je ale taková, že při mírných venkovních teplotách zatápím jednou denně a kamna sálají až dvacet čtyři hodin. Při otevřených dveřích přes schodiště vytopí i podkroví. Jen pokud je venku mráz, musíme zhruba na půl hodiny ráno a večer pustit záložní elektrokotel s radiátory, aby děti nahoře v dětském pokoji měly příjemnou teplotu na hraní.

Dřív jsme z panelového bytu odjížděli každý víkend na chatu do lesa. Teď máme za domem Český ráj se všemi jeho krásami a celoročně tu žijeme jako na chalupě. Je to určitě příjemná změna a jsme spokojení hlavně kvůli dětem, které mohou běhat venku na pozemku.

Připravila Helena Petáková
Foto Martin Zeman