O historii, dřevěných kostelích a dřevu vůbec
Administrator | Pátek, 18. červenec 2014 |
Nikoho asi nepřekvapí informace, že domy z masivního dřeva mají nejen u nás, ale v Evropě vůbec bohatou historii. Stačí si jen udělat výlet do některého ze skanzenů nebo do oblastí, kde se navzdory intenzivnímu vývoji stavebnictví řada těchto staveb zachovala. Co ale víme konkrétně o historii srubů a roubenek? A o dřevu, které se pro jejich stavbu používalo?
Nejstarší nálezy dokazující existenci srubových staveb pocházejí z pozdní doby bronzové (1100-70 př. Kr.). Zbytky roubených chat ze starší doby ledové byly objeveny v oblasti rakouského Hallstattu a na jiných místech halštatské kultury. Z uměleckých památek je zřejmé, že srubové stavby znali také Etruskové.
Další rozvoj srubových staveb souvisel pravděpodobně s rozhodujícím zlomem v historickém vývoji obytných staveb, kdy se dům přestal stavět do zahloubení pod úroveň terénu, ale přímo na něm. Obecně se za okamžik zrodu moderních srubových staveb, tedy takových, jak je známe v dnešní podobě, považuje první použití prahového věnce. To byl prvek z hraněného dřeva nebo kulatiny spojený ve čtyřech rozích do pravého úhlu, který se stavěl jako základní prvek každé srubové stavby. Postupným vrstvením dalších těchto věnců vzniká typický kvádrovitý blok. Tento princip se s celou řadou úprav a vylepšení používá dodnes.
Jak vznikaly první usedlosti
Od prvních srubových staveb k reprezentativním selským stavením 17.-19. století vedla dlouhá cesta. Vývoj domů z kulatiny byl závislý na řemeslných dovednostech tesařů a postupném využívání jednoduchých nástrojů, seker a pil. Možnosti ruční tesařské výroby přímo souvisely s rostoucí potřebou staveb určité funkce, velikosti a vzhledu.
Účelem každé stavby určené pro bydlení bylo a dodnes je poskytnout úkryt a ochranu. Stěnami více či méně ohraničené prostory mají poskytovat relativní ochranu před nepřízní počasí, klimatu a zvířaty různého druhu – příslušníky vlastního rodu nevyjímaje. Od doby, kdy člověk přestal žít jako kočovný lovec a sběrač a začal chovat zvířata a pěstovat rostliny, potřeboval pevné přístřeší pro sebe a péči o chovaná zvířata – dům pro bydlení, chlév, seník, špýchar, později stavbu pro mletí obilí, pec či kamna, která využíval i pro sušení ovoce a přípravu teplé vody na mytí. Malé a větší stavby byly uspořádány kolem volného prostoru nebo centrálního obydlí člověka a zvířat a později se sdružovaly z větší části pod jednu střechu s probíhajícím hřebenem; mohly být vzájemně orientovány v pravém úhlu, uspořádány ze tří stran kolem dvora nebo tvořit tak zvaný vierkanthof, usedlost uzavřenou budovami ze všech čtyř stran s hospodářským dvorem uprostřed.
Každý dům začínal jako srub
Jestliže původně ležely všechny prostory v jedné úrovni, případně byly částečně zahloubeny pod úroveň terénu, naučil se člověk později konstruovat uzavřené prostory nad sebe. V německy mluvících oblastech se brzy vyvinuly několikapodlažní masivní dřevostavby s funkcí nájemních domů a nebývalo neobvyklé, že v jednom domě žilo několik rodin, z nichž každá vlastnila jedno celé patro.
Budeme-li nahlížet na srubové konstrukce z hlediska stavebního vývoje, zjistíme, že prakticky neexistuje druh budovy, pro kterou by se v minulosti nepoužívala technologie srubové stavby – od nejjednodušších seníků a salaší přes špýchary, stodoly, kombinace chlévů a kůlen, stájí až po obytné domy, větší a reprezentativnější sedlácké a měšťanské domy, obranné věže, větší kostely či dokonce zámky, samozřejmě částečně v kombinaci se sloupkovou konstrukcí nebo kamenem.
Nejmonumentálnější srubové stavby najdeme ve starém Rusku. Za zmínku stojí například zachované dřevěné kostely ve skanzenu na malém ostrově Kiži v Oněžském jezeře v Karélii. Mezi nimi vyniká Chrám transfigurace pověstný svými 22 dřevěnými cibulovými kopulemi, který bývá označován za nejvelkolepější příklad evropského stavitelství ze dřeva.
Listnaté, nebo jehličnaté?
Požadavky kladené na dřevo jako stavební materiál se v závislosti na technologii prakticky neliší: pevnost, maximální odolnost proti tlení a napadení dřevokazným hmyzem, rovný růst. Poslední požadavek je pro srubové konstrukce poměrně důležitý, jak si povíme později.
Největším nepřítelem dřeva není paradoxně voda, ale přesněji řečeno střídání vysychání a vlhnutí, například v případě dřeva dotýkajícího se terénu. Ve vodě či v bahně je totiž trvanlivost dřeva prakticky neomezená. Destruktivním účinkům nejsnadněji podléhá tak zvané bělové dřevo tvořené nevyzrálými buňkami na vnějším okraji kmene.
Pro srubové stavby je nejvhodnější dřevo jehličnatých stromů, protože kmeny jsou dlouhé a rovné. Největší délky kmene dosahují smrk a borovice. Nevýhodou smrku je silná sbíhavost kmene, která se projevuje kuželovitým tvarem, a menší obsah pryskyřice (ve srovnání například s modřínem), což snižuje odolnost dřeva vůči vlivům počasí. Kvalitativně nejlepší smrkové dřevo pochází z oblastí s drsným severským klimatem.
I přes malou sbíhavost a výšku kmene až 60 metrů je pro masivní dřevostavby méně vhodné dřevo jedlové. Důvod? Jednak již zmíněný nízký obsah pryskyřice, jednak malá pevnost jedlového dřeva pocházejícího z níže položených nebo vlhčích oblastí.
Na rozdíl od jedle je dřevo borovice bohatší na pryskyřici. Borovice se dožívají až 300 let a jádrové dřevo z takových stromů se svou tvrdostí vyrovná dubu nebo přinejmenším modřínu. Dřevo starších stromů se výborně hodí pro srubové konstrukce, ačkoliv se kmeny v závislosti na kvalitě půdy, na níž stromy rostly, svou přímostí ani délkou nevyrovnají borovici ani jedli.
Top class pro masivní dřevostavby
Pro sruby a roubenky nejvhodnější je dřevo modřínové, které sice není tak tvrdé a odolné vůči vlhkosti jako dřevo dubové, ale ze všech jehličnatých stromů je nejtvrdší. Také pro modřínové dřevo platí, že čím je strom starší, tím pevnější a cennější poskytuje dřevo. Kromě toho je bohaté na pryskyřici, má vysokou hustotu a snadno se štípe, což bylo důležité zejména v dobách, kdy se ještě řemeslníci museli obejít bez pily. Pod vlivem slunečního záření vystupuje ze dřeva pryskyřice a vytváří ochranný povlak proti účinkům vody a odpuzuje škůdce. Dřevo modřínu získává už po několika letech atraktivní tmavě hnědou až načernalou barvu. Vysoká tvrdost modřínového dřeva způsobuje při opracování rychlejší otupení pilových kotoučů a ostří nástrojů, takže v některých regionech bývalo stavební dřevo z modřínu až o čtvrtinu dražší než jiný druh dřeva.
Pro stavebnictví by bylo vhodné také dřevo dubové, kdyby ovšem kmeny rostly stejně rovně jako jehličnaté stromy; jejich pevnosti se při srovnatelné velikosti a výšce kmene nevyrovná žádný jiný druh stromu rostoucího v Evropě. Dubové dřevo je nejkvalitnějším materiálem pro skeletové dřevostavby, pro sruby a roubenky připadá jeho využití v úvahu snad pouze pro založení prahové klády. V současné době se však ve Švýcarsku realizují experimentální stavby, které se pokoušejí využít dubové dřevo jako konstrukční materiál při zohlednění jeho tvarové nestálosti (například budova Woodstock kombinující dubové pražce s panely z vrstveného dřeva Novatop).
V pozitivních technických vlastnostech má před dubem náskok už jen jilm poskytující dřevo tvrdé, tuhé a špatně štěpitelné, přesto elastické a velmi trvanlivé při střídání sucha a vlhka. V našich podmínkách se však přesto nevyužívá, proto jen pro zajímavost doplňme, že z jilmového dřeva byl postaven jeden z nejstarších dřevěných kostelů Norska.
Martin Klíma
Vytvořeno v xart.cz
