Z AKTUÁLNÍHO VYDÁNÍ: Roubené stavby v Krkonoších z pohledu ochrany krajiny
Helena Petáková | Pátek, 26. duben 2013 |
Po pádu komunistického režimu a zejména v souvislosti s návratem tržního prostředí do stavebnictví se v Krkonoších, stejně jako i v jiných oblastech se silnou tradicí lidové roubené architektury, začaly znovu objevovat dřevěné srubové stavby. Můžeme je rozdělit do dvou velkých skupin. Zaprvé to jsou stavby přímo navazující na lidovou architekturu, zadruhé pak srubové stavby lákající přímočarou romantičností, která snad mohla nalézt živnou půdu v trampském a chatařském podhoubí. Obě kategorie mají svá úskalí, na nichž nezřídka troskotají, což je hlavním důvodem, proč se o nich neustále vedou diskuze, někdy hodně ohnivé.
Logicky by se mohlo zdát, že jednoznačně snazší to mají roubené stavby navazující na lidovou tradici. Vzory jsou přeci jasně dané a dostupné všude kolem. Praxe však ukázala, že tomu tak není. Přezdobené kýčovité perníkové chaloupky podivných proporcí vznikaly a nezřídka stále vznikají prakticky na celém území republiky. Lokální charakteristické znaky, tak typické pro lidovou architekturu, dávající jí místně nezaměnitelný půvab, se vytrácejí, či jsou zcela nesmyslně kombinovány a svévolně přenášeny. Ve východních Krkonoších se tak objevují bohaté lomenice typické pro Pojizeří, a na pasece uprostřed lesů na nás vykoukne beskydská salaš.
Konec řemeslné tradice
Lidová architektura i v minulosti procházela výrazným vývojem. Některé části domů se během posledních dvou století výrazně proměnily (konstrukce krovu, tvar a krytina střechy, okna, barevná úprava stěn), zatímco jiné zůstaly téměř beze změn (půdorysné členění a celkové proporce, rozmístění oken a dveří, konstrukce stěn a obkladů). Každý vývojový stupeň či období měl své typické způsoby zdobení. Téměř vše se pak úzce vázalo k logické funkčnosti při výstavbě i v dalším užívání stavby.
Soubor všech těchto znaků a jejich logika dávají to, čeho se současným roubenkám zhusta nedostává. Příčina je jasná, zpřetrhání místních řemeslných tradic předávaných z jedné tesařské generace na druhou. Současní tesaři a stavaři vinou jednotného způsobu vzdělávání bez ohledu na lidové a lokální stavební tradice tak neměli nač navázat a akutní poptávka trhu nečekala. Ke slovu tedy přišla „dojmologie" a tupé kopírování prvků bez znalosti jejich skutečné funkce, významu a širších souvislostí. Po prvotním nadšení z toho, že se znovu stavějí roubenky, rychle následovalo rozčarování těch, kteří o lidové architektuře něco vědí či se „umějí dívat". Zároveň však vyvstal problém, jak z této šlamastyky ven.
Nedostatek znalostí
Logickým řešením je, aby se projektanti a stavaři důkladně seznámili s tradicemi lidové architektury v regionu. Bohužel se tak děje jen zřídka – proč, to nevím. Snad proto, že na to nejsou z dob svých studií zvyklí. Častá výmluva na to, že je obtížné se ke kvalitním informacím dostat, neobstojí. Lidové architektuře je v literatuře věnována pozornost již několik desítek let. V knihovnách i na knihkupeckých pultech jsou publikace s touto tématikou jak v celostátním, tak v regionálním měřítku.
Situaci jistě komplikuje fakt, že projektanti a řemeslníci působí na větším území, než jejich někdejší předchůdci a tudíž by si měli osvojit znalosti z různých specifických regionů. S jedním si dnes již bohužel nevystačí. Ve srovnání s komplikovaností stále nových technologií a bující džunglí legislativy to však opravdu příliš obtížný úkol není. Jen tu chybí přísný učitel, který by jeho splnění vyžadoval. Tím narážíme na druhou část tohoto problému.
Je možné vůbec radit?
Neblahé zkušenosti z praxe vzbuzují volání po jasnějších a přísnějších pravidlech. Nejprve z řad obeznámené veřejnosti, dnes nezřídka i z řad stavařů a dokonce projektantů. Tudy ovšem cesta nevede. Nehledě na to, že stavebnictví je v dnešní době již tak spoutáno obtížně přehlednou spoustou různých předpisů, úřední vyhlášky a nařízení nemohou řešit odbornou nedostatečnost projektantů a řemeslníků.
Tento problém je dobře patrný zejména v chráněných krajinných oblastech a národních parcích. Lidovou architekturu vnímáme jako nedílnou součást krajiny a jejích krás, proto se těší i jistému druhu ochrany, kromě památkové péče, a jakékoli cizorodé prvky proto často vyvolají odpor poměrně široké veřejnosti. Není však možné, aby správy těchto chráněných území vyráběly detailní závazné návody, jak stavět. Jednak by to byla nadměrná regulace a pak také nemístný zásah do přirozeného architektonického vývoje. Ve výsledku by to vedlo jen k odporu vůči přebujelé administrativě a k stagnaci architektury. Celý problém se tak řeší jen rámcově v plánech péče a studiemi krajinného rázu, které stanoví základní parametry, jimiž by se výstavba v regionu měla řídit.
Kdo nese odpovědnost
Za zdařilost té které stavby musí nést odpovědnost primárně její projektant a stavebník, úředník mu v této věci může jen pomoci a nikoli přebrat tuto zátěž. Protože architektonický výraz je na pomezí umění a tudíž obtížně uchopitelný, zůstává příslušným úředníkům jistá volnost rozhodování, která by měla být vyvážena jejich odborností, znalostí problematiky a regionu. Nic z toho nemůže nahradit sebelepší vyhláška, jíž by byli příslušní odborní pracovníci jen tupými mechanickými strážci.
Navíc i nadřízené státní orgány na základě výkladu zákona brání místním správám chráněných území a národních parků tvořit příliš konkrétní pravidla výstavby, což jsme si sami vyzkoušeli při tvorbě plánu péče o Krkonošský národní park. Správci území se přesto pokoušejí veřejnosti vyjít maximálně vstříc a poskytnout předem alespoň nezávazné rady či podněty. Vzniká tak celá řada drobných i rozsáhlejších návodů a rad (nikoli nařízení), jak v regionu stavět. Krkonošský národní park díky evropským subvencím mohl například připravit tuto poměrně konkrétní příručku: Typická architektura Krkonoš a Jizerských hor, která je pro zájemce ke stažení na http://architektura.krnap.cz/.
Architektura ve vývoji
Někteří architekti si toto dilema pro sebe pohodlně vyřešili tak, že roubenou architekturu v dnešní době odkázali do kategorie kýče, jemuž se dobrý architekt přece nebude věnovat. Jak pohodlné a jak falešné. Roubená architektura v minulosti až do poloviny 20. století byla schopna kontinuálně reagovat na potřeby doby i změny architektonické módy a není důvod, proč by tomu tak nemělo být i nyní. Poptávka tu rozhodně je a architektura coby užité (nikoli volné) umění by ji měla reflektovat a kultivovat, nikoli povýšeně odmítat. Skutečně zde tedy není jiná a kratší cesta k úspěchu, než důkladné poznání místních stavebních tradic – a to nejen na straně úředníků, ale zejména na straně projektantů a řemeslníků.
Nechtění vetřelci
Druhou skupinou jsou srubové stavby bez návaznosti na místní stavební tradice. To je opravdu tvrdý oříšek. Zastánci takových staveb argumentují tím, že i lidová architektura se vyvíjela, tak proč odmítat tyto domy. Tento argument je však lichý, neboť zde nejde o vývoj, nýbrž o čirý import, který nenavazuje na nic tradičního – snad kromě materiálu. Cizí jsou způsoby konstrukce, proporce i dekorace těchto staveb. Do našich končin se dostaly jen díky kouzlu novosti, možná romantiky a zejména díky pohodlnosti mechanického převzetí hotového projektu, snadné konstrukce a průmyslové technologie nenáročné na opravdové tesařské řemeslo.
To jsou sice důvody pochopitelné, praktické a v jistém smyslu i legitimní, ovšem nikoli pro chráněná území. Je to stejné, jako bychom v chráněných oblastech vysazovali cizokrajné dřeviny, protože třeba dávají více dřeva či se jen momentálně prostě více líbí. Taková skalnička z And by se leckomu v Obřím dole také líbila. Přesto by dnes podobné nápady mezi lesníky ani botaniky rozumného zastánce nenašly.
Jak již bylo řečeno, architektura spoluvytváří krajinné hodnoty, pro které ta která území také chráníme, tudíž musíme velmi vážit, co do nich pustíme. I horská architektura procházela, prochází a bude procházet jistým vývojem. Ten však by měl být v chráněných územích a národních parcích hlídán a stejně pečlivě usměrňován tak, jako například obnova lesů či údržba horských květnatých luk. Pouhé přebírání katalogových srubů podle kanadských, alpských či skandinávských vzorů rozhodně není tím, co by mělo naše chráněná území „obohacovat", zvláště když naše místní tesařská tradice nabízí pestrou škálu inspirací a poskytuje dostatečnou platformu pro vlastní tvorbu.
Autor: Mgr. Jiří Louda
Krkonošské muzeum Správy KRNAP Vrchlabí
Článek najdete v novém vydání časopisu sruby&roubenky 1/2013, který si můžete koupit v našem e-shopu, v síti prodejen Geco Tabák, HDS-Relay, na čerpacích stanicích Agip, OMV a dalších a u všech dobrých prodejců tisku.
Pokud se Vám časopis líbí, objednejte si předplatné a ušetříte!
Vytvořeno v xart.cz
