Pokračování ROZHOVORU s Ing. arch. Vladimírem Baldou
Dagmar Šimonová | Pondělí, 18. únor 2013 |
V roce 2013 se v časopisu Dřevo&Stavby v nové rubrice Rozhovor budete pravidelně seznamovat s architekty a architektonickými ateliéry, které se v naší republice věnují dřevostavbám. Jako první se vám představí architekt Vladimír Balda, který pracuje na severu Čech v Liberci a v tomto regionu také nejčastěji realizuje své stavby. Při příjemném posezení v kavárně se rozhovořil o svém vztahu ke klientům, o nelehké roli učitele i o dřevostavbách obecně. Protože se nám do časopisu nevešel rozhovor celý, přinášíme Vám jeho pokračování.
Diplomovou práci jste dělal u Aleny Šrámkové. Jak Vaši tvorbu ovlivnila její osobnost?
Zpětně viděno – rozhodně ano, ale jinak, než bych čekal. Její styl je mi blízký, vždycky jsem její práce obdivoval, ale snad mohu s čistým svědomím říct, že jsem si našel vlastní cestu, jak se prostřednictvím architektury vyjádřit. V jejím ateliéru jsme všichni dělali podobné věci jako ona a dodnes, když vidím práce jejích studentů, musím se smát. Ale tak to prostě je – vždycky musíte začít kopírováním svých vzorů. Čeho si na její práci cením nejvíce, a ještě více jsem to docenil, když jsem začal učit, je její způsob vedení ateliéru. Dávala všem velký prostor k diskuzi, všichni jsme vždycky probírali projekt každého jednoho z nás – prostě jsme se sesedli k velkému stolu a postupně vytahovali své projekty a každý k nim mohl říct svůj názor. To nevyžaduje jen nadání architekta, ale také moderátora a učitele. Dodnes samozřejmě obdivuji i její práce – myslím, že opravdu hodně přemýšlí nad koncepcí a fungováním celé stavby. Na první pohled se může zdát, že její práce jsou si dost podobné. Když se ale podíváte pořádně zblízka, zjistíte, že každý projekt je úplně jiný a jedinečný.
Po škole jste nějakou dobu pracoval v IT firmě jako lektor CAD systémů. Z jakého důvodu jste opustil profesi architekta?
Čistě z finančních důvodů. V Praze jsem zůstat nechtěl a v Liberci bylo shánění práce v oboru obtížnější. Protože jsem už v té době měl rodinu, přijal jsem nejvýhodnější nabídku, která mě v té době zastihla a myslím, že to nebyla chyba. Zkušenosti z jiného oboru byly přínosné a shodou okolností mi práce v IT přivedla klienty pro jeden z rodinných domů.
Hodně mi pomohlo i to, že jsem se hned po škole zúčastnil s kolegou architektonické soutěže, kterou jsme vyhráli. I když jsem tedy defakto z řemesla na nějakou dobu zběhl, věděl jsem, že jednou to zase začnu dělat. Ti, co utečou natrvalo, protože zjistí, že peníze se dají vydělat jinak a snadněji, asi stejně nejsou duší skuteční architekti. Nemyslím si ale, že pokud chcete dělat dobrou architekturu, musíte se tomu věnovat od kolébky po hrob. Nikam nevede jen jediná cesta. A odbočky, třeba úplně jiným směrem, vám mohou pomoci ujasnit si myšlenky a získat jiný pohled na věc.
Máte pocit, že role architekta posiluje a vzrůstá počet lidí, kteří si už bez téhle profese nedovedou představit stavbu domu?
Rozhodně jsme se posunuli od 90. let, kdy se na architekty koukalo trochu skrz prsty jako na nepotřebnou profesi. Pracujeme pořád stejně, ale myslím, že se obecně hodně změnil přístup architektů k médiím a médií k architektům. Dnes už můžeme sledovat práci naší architektonické špičky i v mainstreemových médiích, nemusíme kvůli tomu sledovat odborné časopisy. A pořád je rozhodně co vylepšovat. Například neodmítat podobné rozhovory nebo se více zapojovat do diskuzí o veřejném prostoru.
Jak jste se rozhodl, že budete učit?
Velmi jednoduše. FUA TUL vyhlásila konkurz na asistenta a já si řekl, proč to nezkusit? No a v té době jsem byl jediným uchazečem. Dnes už je situace trochu jiná, architektů přibývá, dokonce i v Liberci. Učím hlavně proto, že mě to opravdu baví. Je to hodně náročné, dny, kdy chodím do školy, se vracím domů velmi vyčerpaný, ale našel jsem v tom zvláštní zalíbení. Dostávám se k projektům, o kterých vím, že je v reálněm životě nebudu moci navrhovat. Diskutuji s lidmi, kteří do své práce vkládají neuvěřitelné množství energie, protože je to pro ně v danou chvíli to nejdůležitější, středobod jejich vesmíru. Nejtěžší pro mne je najít odpověď na to, proč si myslím, že předkládaný návrh není dobrý. Nemůžu odpovědět, že se mi to prostě nelíbí, musím vysvětlit proč. A ten pravý důvod mě občas napadá až po několika dnech.
A taky samozřejmě nejsem neomylný, občas někomu něco poradím a další týden sám sebe popřu. Ale to je právě ten proces, ten vývoj, ke kterému se dokážete dostat jen dostatečnou diskuzí. Někteří studenti nejsou přístupní, úměrně svému věku jsou přesvědčeni o své pravdě a nenechají se nijak zpochybnit. Z dialogu se pak stává monolog a projekt zamrzne na jednom bodě. Takové práce konzultuji jen nerad. Rozhodně si nemyslím, že bychom měli mít stejný názor, naopak, musíme být ale otevření k vyslechnutí názorů druhých. Beru také ohled na to, že se jedná o školní projekty a pro mladého architekta je to tak v podstatě první a poslední období, kdy si může dovolit popustit uzdu své fantazii a nehledět na to, jak by to bylo drahé nebo složité, bez ohledu na okolnosti a úřady. Ve škole by neměl nikdo nikoho srážet, naopak by mu měla být dána možnost ukázat, co v něm opravdu je. To je ale také obtížné – zase je chcete připravit pro skutečný život, upozornit je na očividné hlouposti, musíte v tom neustále hledat rovnováhu.
Takže Vám práce se studenty hodně bere ale i dává, je to tak?
Určitě. V neposlední řadě také praktické zkušenosti v oblasti vedení dialogu. Už jsem se naučil, že konzultace nikdy nesmí přejít v lidský konflikt, i když se s názory toho druhého neztotožňujete. Být cvičen v komunikaci se architektovi rozhodně hodí. Jak při jednání s klientem, tak při jednání s úředníky. Je to oblast, která chce hodiny a hodiny praxe a konzultace ve škole jsou pro mě skutečně dobrým tréninkem.
Veřejnou soutěž na projekt Frýdlantského náměstí jste vyhrál hned po škole, účastníte se podobných projektů i nadále?
Už jen na vyzvání. Na klasické architektonické soutěže nemám čas ani finance. Koncem školy a na začátku vlastní praxe jsem se se stejně starými kolegy postupně zúčastnil několika různých soutěží a ve většině jsme dostali alespoň nějakou cenu. Dnes jsem k podobným věcem ale dost skeptický. Když do něčeho takového jdete, vůbec nevíte, zda za svou snahu dostanete alespoň nějaké ocenění, navíc i když vyhrajete, nemůžete mít jistotu, že se projekt vůbec bude realizovat.
V případě Frýdlantského náměstí můžu hovořit o neuvěřitelném štěstí. V dnešní době je veřejných architektonických soutěží hrozně málo a soutěžících pak logicky velmi mnoho. Nemůžu se vyvarovat dojmu, že i vlastní hodnocení je pak hodně i o náhodě, protože porota vybírající ze stovek návrhů se v tom nemůže moc patlat. Vyzvané soutěže jsou podle mého dobrá cesta – jak ve sféře soukromé, tak státní. Zohledňují se reference a probíhá i určitá základní komunikace s architektem, na základě které vás pak vyberou. Naprosto nepochopitelné a šílené mi přijdou soutěže, kde je hlavním kritériem cena realizace nebo projektu. Lidi si občas neuvědomují, že za určité peníze se prostě kvalitní budova postavit nedá.
Rád bojujete s větrnými mlýny, nebo se snažíte už od začátku svůj návrh modifikovat podle platných regulí dané lokality?
Jsem asi trochu lehkomyslný, zase ale nerad zbytečně plýtvám energií. Vím, že na vesnici nemůžu postavit dům s plochou střechou, ale nepracuji tak, že bych si otevřel regulativy CHKO a podle toho začal dům formovat. Už jsem navrhl i domy, se kterými jsem se musel odvolávat na krajský úřad, ale rozhodně to z mé strany není jen nějaká manýra. Musím o tom být opravdu vnitřně přesvědčený. Svůj boj jsem i vyhrál, pochopili a akceptovali moje argumenty a dokonce řekli, že kvůli dané realizaci změní územní plán, ovšem to trvá minimálně dva roky. A jak pak něco podobného vysvětlíte klientovi, který chce bydlet ve svém? Lidé pak do realizace ztrácí chuť a to je špatné. Asi mám i trochu štěstí v tom, že stavím hlavně v jedné lokalitě – na CHKO jsou tu už pár let ti stejní lidé, já tak vím do čeho jdu, oni už mají ucelený názor na věc a také mě znají. Vědí, že jim nepodrazím nohy a že dodržím, co je nakreslené na papíře. Jednoduše už si věříme. I proto bych svému jednání s úřady neříkal tak úplně boj.
Máte pocit, že situace na stavebních úřadech stagnuje, nebo se zlepšuje?
Podle mě se to naopak zhoršuje. Přijde mi, že z úřadů úplně zmizely osobnosti, které by se za svoje rozhodnutí měly tu odvahu postavit. Vzít na svá bedra odpovědnost. Dnes si každý hlídá záda a tupě cituje zákony, je to hrozný alibismus. Určitě to není jen chyba jednotlivců, zatímco v 90. letech vládla jakási lehkovážnost a konkrétní úředník si tak mnohem víc dovolil, dnes se hodně zpřísnily poměry. A každý své tvrzení musí dokládat dalšími a dalšími paragrafy a pak to takhle dopadá. Můj kolega pracoval rok na úřadě a byla to skutečně výborná zkušenost. Jsem teď moc rád, že ho mám na své straně, protože má výbornou průpravu a ví, jak tam věci fungují. Dokáže jednat s úředníky, zná všechny náležitosti a nenechá se tak snadno odbít. A jsme zase u těch různorodých zkušeností. Když někdo nastoupí rovnou do zaběhnutého ateliéru a pracuje třeba jen na jedné složce navrhování, je pro architektonickou profesi připraven hrozně jednostranně.
Máte při jednání s úřady pocit, že rozlišují jednotlivé technologie a třeba nějak diskriminují dřevostavby?
S něčím podobným jsem se zatím nesetkal. Pohybuji se ale hlavně ve sféře rodinných domů, a protože kolem sebe mají dost prostoru, z hlediska požáru tak nikoho nedráždí. Nevím, jak by se postavili třeba ke schvalování dřevostavby v proluce. Mám obecně takový dojem, že technologie výstavby a technické specifikace domu jsou tou poslední věcí, která úředníky zajímá. Hledí na architekturu, pak je zajímá hromada přípojek a ještě se mi nestalo, že by se skutečně zajímali o to, zda je dům navržený konstrukčně dobře. Často mi přijde, že jednání s úřady postrádá selský rozum, úředníci nevidí souvislosti a často si nevšimnou ani do očí bijících hloupostí. Chápu, že je jejich pozice zřejmě dost obtížná, ale systém podle mě takhle nikdy pořádně fungovat nebude.
Ing. arch Vladimír Balda se narodil v roce 1972 v Jablonci nad Nisou. Fakultu architektury ČVUT absolvoval v roce 2001 diplomem u Prof. Ing. akad. arch. Aleny Šrámkové. Věnuje se zejména projektům rodinných domů, rekonstrukcím staveb a v nedávné době se podle jeho návrhu realizovala úprava veřejného prostoru - Frýdlantského náměstí. Souběžně s vlastní praxí působí na Fakultě umění a architektury TU v Liberci, kde vyučuje architektonické navrhování.
Vytvořeno v xart.cz
