Dům ze dřeva má několik životů. Jeho výhody se projeví i v kvalitě bydlení

Jiří Kuthan | Středa, 29. leden 2020 |

Kdo ví, proč jsme na dřevo jako stavební materiál zapomněli a na jeho pozitivní vlastnosti se musíme znovu těžko a pomalu rozpomínat. Někdo vidí příčinu v tereziánských reformách, které kvůli riziku požárů stavby ze dřeva zakázaly, jiný ve vývoji nových, moderních materiálů. Ten, kdo se pro dřevěný dům rozhodl, už všechny jeho výhody mohl zažít na vlastní kůži, my ostatní si o nich zatím pojďme něco povědět.

Začněme od konce: Až jednou doslouží domy postavené u nás v minulém století, budeme za jejich odstranění muset platit vysoké částky. Tak, jako třeba za likvidaci eternitu, o kterém se kdysi prohlašovalo, že je to veskrze přírodní materiál. Jakkoliv vysoká částka však problém s takto vzniklým odpadem neřeší. Dřevo kontaminované klížidly a ochrannými nátěrovými hmotami, syntetické izolační materiály, beton a cihly, do nichž se přidává toxické bahno z čističek, a celá řada dalších esencí, které se v minulých dobách tak vychvalovaly, zpochybnily udržitelnost průmyslového rozvoje.

Obr.: Dřevo na dotyk i na dosah – v domě z masivního dřeva přesně víme, z čeho se stavělo. Jestli si pak na podlahu položíme tak trochu podezřelé PVC, nebo zvolíme skutečné dřevo, to už je jen naše volba.

„Zapomněli jsme na přírodní suroviny, jakými jsou dřevo, hlína, písek," vidí jednu z příčin Ervin Thoma, majitel výzkumného centra dřevostaveb v Rakousku. „Novodobé stavebnictví se dostalo do slepé uličky a bude z ní jen těžko hledat cestu zpět."

Všechny výhody a pozitivní vlastnosti dřeva, o nichž jsme třeba někde slyšeli nebo četli, se dokážou plně uplatnit právě mezi sruby a roubenkami. Jsou to totiž typy dřevostaveb, kde se v maximální míře uplatňuje dřevo ve své surové, masivní podobě.

Obr.: Srubům se někdy vytýká, že do české krajiny nepatří. Pravdou je, že kvůli jejich původu je vnímáme jako cizí prvek, nicméně vždy záleží na tom, jak a do jakého prostředí jsou usazeny. V každém případě je však jejich ekologická zátěž výrazně nižší než v případě jakýchkoliv jiných rodinných domů.

Uhlík, který planetu trápit nemusí

Současná celosvětová produkce oxidu uhličitého (CO₂) je jedním z nejpalčivějších problémů životního prostředí. Stoupající koncentrace tohoto plynu v zemské atmosféře je jedním z důvodů, proč neustále roste riziko skleníkového efektu a proč se stále častěji objevují jevy, o nichž jsme si zvykli hovořit jako o klimatické změně. Dřevo dokáže těmto pochodům účelně čelit.

Strom váže během svého růstu oxid uhličitý ze vzduchu a využívá jej pro stavbu svého těla – zatímco z uhlíku „vyrábí" rostlinnou organickou substanci, kyslík uvolňuje do okolí. Například buk vysoký 25 metrů vyprodukuje za rok tolik kyslíku, kolik spotřebují za stejnou dobu k dýchání tři lidé.

Čím je strom starší, tím pomaleji roste a tím méně oxidu uhličitého absorbuje. Pokud se neuplatní v dřevařském průmyslu, v určitém věku začne odumírat. Při tomto procesu biologického rozpadu se do atmosféry opět uvolní navázaný uhlík ve formě oxidu uhličitého a celý kruh se uzavírá.

Nic neobvyklého. Jenže dokážeme-li strom využít jinak než k vytápění, můžeme také přerušit zmíněný koloběh a zastavit ho v době, která je pro planetu nejvýhodnější: oxid uhličitý zůstává vázaný ve dřevě i tehdy, kdy slouží jako stavební nebo nábytkářský materiál. Čím více domů ze dřeva tedy postavíme, tím méně oxidu uhličitého unikne do atmosféry.

Obr.: Na rozdíl od zděného domu či sendvičové dřevostavby víte v domě z masivního dřeva, z čeho přesně jsou tvořeny obvodové stěny – ze dřeva a ničeho jiného.

"Každý z nás by měl vzít ochranu životního prostředí za svou."

Tento argument však málokdo dokáže brát vážně: Co je mi do nějaké atmosféry? Já chci dům z cihel a že se při jejich výrobě uvolní do okolí několikanásobné množství oxidu uhličitého, to ať řeší někdo jiný. Pak se ale nedivme, že v polovině května mrzne, celé léto nezaprší, a když náhodou přijde déšť, spláchne s sebou půdu z polí – to jsou důsledky atmosférických změn, na nichž nese každý z nás svůj podíl.

Obr.: Krása v detailu a přirozené stárnutí – ten, kdo někdy bydlel ve srubu či roubence, by za zděný dům neměnil.

Několik životů obyčejného dřeva

Ekologická bilance určitého produktu se skládá nejen z charakteru výchozího materiálu, ale z celé řady dalších faktorů, které si už tak hmatatelně představit nedokážeme. Do hry totiž vstupují i náklady na výrobu a dopravu, spotřeba energie a množství emisí a odpadů při výrobě, ale třeba i při následné likvidaci či recyklaci.

Nemusíme chodit daleko – všichni přicházíme do styku s PET lahvemi a utěšujeme se tím, že třídíme odpad. Jenže ty žluté kontejnery musí někdo do ulice přivézt a potom odvézt, někdo musí postavit a provozovat třídírny, odkud se recyklovatelný materiál zase odváží do jiných továren, kde se zužitkuje. Kam míří část nerecyklovatelného odpadu z třídíren, raději nedomýšlet. Jak je to asi s keramickými cihlami, ocelovými nosníky nebo třeba plastovými okny?

Ve dřevě je uloženo obrovské množství sluneční energie. Aby mohl člověk tento potenciál skutečně využít, potřebuje jen zlomek energie, která je potřeba například k výrobě cihel. Pokud bychom dřevo používali pro vytápění, potřebujeme vlastně jen energii pro motorovou pilu a dopravu.

Převedeno do řeči čísel: pro přípravu množství dřeva, které spálením vytvoří výkonu 100 kWh, spotřebujeme energii maximálně 4 kWh!

Ale zpátky k našim dřevěným domům. Potřebujeme-li se zbavit dřevěného domu nebo ho třeba jen přestavět (a mluvíme teď právě o srubech a roubenkách), půjde to celkem snadno. Většina dílů na domě z masivního dřeva je rozebíratelná – stačí uvolnit hřebíky, vruty či klíny.

Dřevěný dům má prostě několik životů, v průběhu nichž slouží třeba jako výrobce kyslíku, poskytovatel přístřeší nebo třeba zdroj tepla. Stavební díly získané například při demolici starého domu je možné znovu přímo použít, protože fyzikální vlastnosti dřeva se prostým užíváním nemění. Jiné díly je třeba částečně upravit, aby mohly být znovu použity. A pokud už žádná úprava nepomůže, lze dřevo spotřebovat alespoň jako zdroj energie. Přírodní koloběh se uzavírá.

Stop neznámým materiálům

Průměrný Evropan stráví devět desetin (!) svého života v uzavřeném prostředí, respektive uvnitř prostoru, ať už jde o auto, kancelář či byt. Je tedy nasnadě, že by se měl snažit o harmonii mezi vnitřním prostředím, přírodou a základními bytovými potřebami.

Přesto se neustále obklopujeme materiály, o jejichž původu nemáme často ani ponětí – při výměně oken si necháme bezostyšně vyplnit spáry záhadnou pěnou, která ještě záhadněji nabývá na objemu, na stěny si necháme natáhnout omítku, kterou stačí přivézt v papírovém pytli a rozmíchat s vodou, a na podlahu rozprostřeme krásné lino s dezénem dřeva, které vzniklo nejspíše někde na Dálném východě. Proč se ale potom divíme, že nás bolí hlava a naše děti trpí alergiemi?

Oč pravdivější je interiér ve srubu a roubence! Na pohled i dotyk všude jen dřevo – kde a jak vzniká, to ví i malé dítě. Váháte-li, pozvěte se na návštěvu do takového domu. Poznáte, jak se prakticky projevují typické vlastnosti dřeva – regulace vlhkosti, absorpce plynů, antistatičnost, stálá povrchová teplota nebo exaktně nedefinovatelný pozitivní vliv jeho barvy a struktury na lidské vnímání.

Když se navíc dřevo doplní inteligentní izolací a akumulačními materiály přírodního charakteru (kámen, hlína), nemůže vzniknout nic jiného než zdravé, trvale udržitelné a především životní prostředí nezatěžující bydlení.

Připravil: Martin Klíma
Foto: Martin Zeman a Jiří Ernest

Četli jste?

Publikoval Jiří Kuthan

Nejnovější články autora