S novým domem staré zvyky aneb trvalé bydliště venkov

Město versus venkov

Město je typ společenství, ve kterém osudy jednotlivců řídí do značné, ne-li plné míry síla výkonu, ekonomický charakter. Většinu času tráví městský člověk v budovách a prostředcích nadzemní i podzemní dopravy a za přispění trvale působícího umělého osvětlení v ulicích se stírá rozdíl mezi interiérem a exteriérem.

Člověk je tak součástí sice dynamického, ale na dění v přírodě nezávislého proudu událostí. Když se pak přestěhuje na venkov, je odlišnost životního stylu v souvislosti se změnou rezidenčního prostředí markantní. Zvládnout ji nemusí jak novousedlíci, tak sousedé – starousedlíci.

Z města si s sebou na venkov totiž přinášíme i jiné žebříčky hodnot, názory a způsob myšlení vůbec, což může představovat silnou bariéru nejen pro navazování kontaktů, ale pro životaběh vůbec. Sama pocházím z malé vesnice, ze statku, kde jsem žila do osmnácti let. Přestěhováním zpět na venkov k trvalému bydlení jsem se odhodlala po sedmatřiceti letech v hlavním městě.

I když je můj původ určitou výhodou pro zjemnění sociální polarizace v novém prostředí – pamatuji si, jak to na vsi chodí –, asimilace do zapadákova se sedmnácti trvale žijícími obyvateli důchodového věku nebyla vůbec jednoduchá a vyžadovala hodně času, notnou dávku diplomacie, učesání mnoha z mých návyků a také často obuté holínky (nemáme tu asfalt) a terénní auto (když nasněží, na pluh čekáme i tři dny). Ale byla to moje volba, věděla jsem, do čeho jdu.

Klid na venkově

Je logické, že čím dál budete od městského shonu, tím klidnější věci budou. To je nesmírně lákavý faktor. Pro některé však může být povaha života na venkově, kde je „slyšet spadnout špendlík", zneklidňující. Člověk z města je zvyklý na konstantní hladinu hluku, která organismu samo sebou neprospívá. Ale razantní propad do ohlušujícího, až hrobového ticha může být stejným stresorem, pokud si to v hlavě nesrovnáme, nedáme si čas s rytmem klidu souznít. Přesněji pokud neumíme být jen sami se sebou.

Myslím, že sama jsem přebornice v lelkování. Vydržím hodiny v lehátku civět na oblohu, jak plují mraky, a často se přistihnu, že nevnímám ani ptačí zpěv. Můj muž říká, že se flákám, a sám nevydrží ani chvíli bez rádia, natož pak k tomu pět minut sedět na zadku a jenom zírat na ten boží svět.

Zatímco on zatím nenašel model, jak si venkov užít, a je vlastně na „svůj" stres tak zvyklý, že ho ani tady nedokáže pustit ze řetězu, já mám pocit, že i tím dočasným nicneděláním naplňuji čas smysluplně a den ode dne se cítím lépe. Po půl roce na venkově zcela přirozeně vymizely hektické plány, naléhavá setkání, velká očekávání i všudypřítomný tlak.

Kvalita

Stromy jsou klidní sousedé a jsem vděčná za možnost ponořit se do přírody, kdykoli se mi zachce. To, že jsem za ní musela dojíždět, bylo jedním z důvodů pro stěhování na venkov. Život je tu ale vším možným, jen ne kompaktní rutinou.

Mně to vyhovuje, můj muž je z toho nervózní. Kdyby ten prostor hodnotil umělec, nazval by jej abstrakcí, impresionismem. I kdybych neuměla vzít do ruky sekeru nebo vyměnit tašku na střeše, právě pro ty miliony prchavých, nejistých momentů bych se pro venkov rozhodla znova.

Neříkám, že bydlení tady dokáže zabránit poruchám nálady, ale eliminace rizikových faktorů, hluboce spojených s městským životem, jako třeba tření ramen s desítkami dalších lidí každý den ve veřejné dopravě, stojí za zvážení. Někde jsem četla, že procházka přírodou po dobu jedné hodiny nebo jen pozorování zahrady za oknem zlepšuje rozpětí paměti a pozornosti o dvacet procent.

Další studie zjistila, že „koupání v lese" má řadu zdravotních výhod. Podstatný je i pocit svobody, když jedním krokem jste v zahradě a druhým v lese. Při životě ve městě nic takového nejde zažít. Na vsi je to celostní, holistické, prostupující celé tělo i mysl každým dnem a nocí a v každé roční době. A na to si člověk zvykne snadno. Ovšem ne každý.

Čas, který si venkov žádá

Většina venkovských novousedlíků je z vlastního domu se zahradou nadšena. Velká část z nich ale brzy zjistí, že to, po čem tak toužili, nestíhají využít. Venkov si totiž vyžádá váš čas – na údržbu domu, na zahradu, na tlachání se sousedy i na to lelkování pod ořechem. Pokud vaše práce, zábava či kroužky dětí zůstaly ve městě, máte pramalou šanci bydlení na venkově maximálně vytěžit.

Když jsem jezdila z centra Prahy do redakce na periferii, zabralo mi to hodinu denně. Ve městě to člověk ale tak nevnímá. Stejnou hodinu mi zabere cesta do Prahy a zpět dnes (pokud je tedy ideální provoz na D1). Jenže ten čas teď vnímám úplně jinak. Posledních šest měsíců před stěhováním jsem jezdila stejnou trasu obden, zkušebně, a ta hodina mě neskutečně otravovala.

I když jsem přemýšlivý člověk, jakmile jsem sedla za volant, přepnul můj mozek do bezmyšlenkového režimu, ze kterého jsem se probrala až doma. Kdybych ležela pod naším ořechem, byla bych za to nemyšlení vděčná. Jenže v autě, i když nemyslíte, tak neodpočíváte.

Vědomí i podvědomí se pořád musí věnovat silničnímu provozu. Dokud se mi nepovedlo stáhnout dojíždění na jeden den v týdnu, měla jsem pořád pocit, že sedím jedním zadkem na dvou židlích. A to ke klidu nepřidá.

Komunita na venkově

Jak jsem zmínila, se životem na venkově jsem měla zkušenosti z dětství. A dětství na vsi je vážně super. Moji rodiče neměli žádné přehnané ambice na moje schopnosti, a tak jsem nemusela navštěvovat žádné organizované mimoškolní aktivity. Takže pole, louky, lán byly mým hřištěm a každodenní kontakt s přirozenými ději v přírodě druhou školou.

Na dospělého člověka v malé komunitě jsou ale kladeny mnohem větší nároky. Je třeba počítat s tím, že váš domov bude sahat dál než k plotu, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Pokud si se sousedy porozumíte, máte ze života úplně jiný pocit.

Vyměníte si zkušenosti, produkty ze zahrádky, spálíte společně čarodějnice, natřete zastávku namodro, pomáháte si, máte pocit sounáležitosti a bezpečí. Na druhou stranu se vám bude hodně špatně regulovat závist, frekvence a intenzita návštěv souseda, budou lépe slyšet vaše hádky, bude více vidět do vašeho soukromí.

Starousedlíci na vás mohou koukat skrz prsty jen proto, že do vesnické zahrady přece nepatří bazén nebo túje. „Živá" vesnice funguje jako rozšířený domov – každý kontroluje každého, všichni vědí, kde, kdo, kdy byl a co dělal. Pracuješ ve městě, máš tam přátele a život „kmene" je na druhé koleji? Nejsi kontrolovatelný, a proto tak trochu podezřelý.

A pak věci veřejné, respektive vesnická politika; ta umí být až brutální, zvláště když máte za starostku bývalou řeznici a místostarostou je traktorista. Devastující může být i věta: Ale tady se to vždycky dělalo takhle... „Přesazení" do přívětivé komunity je v novém domově polovinou úspěchu.

A jak jsem zmínila v úvodu, polarita se může přestěhováním do jiného prostředí obnažit i v dosud přívětivých rodinných vztazích. Přívětivost je tu totiž mnohem více o tom, co máte společné, než nimrání se v tom, v čem se lišíte. Ostatně protiklady jsou jen orientační body, vrcholy hor, které vytyčují triangl života na jejich úpatí.

Možná si řeknete, že všude je něco. Ale jak je na venkově všechno nějak víc radostné, tak je i víc bolestné. A to, že máte krásný, nový dům se zahradou, vám k naplnění identity nejspíš stačit nebude.