Marcela Sobotová: Vlastnit méně nám může přinést mnoho aneb minimalismus jako životní styl

Co pro vás znamená minimalismus?

Když se řekne minimalismus, často se vybaví vizuální představa interiéru a bytového designu nebo pravidla, jak mít své bydlení uklizené a uspořádané. Přijde mi, že takový výklad je spíše na škodu. Pro spoustu lidí jde o nedosažitelnou metu. Extrém. Když se podívají do svého bytu nebo domu, vypadá úplně jinak.

V mém pojetí je minimalismus taky životní styl, ale hlavně hledání a rozlišování důležitých věcí, kterých chci mít kolem sebe co nejvíce, a na druhé straně omezování těch, které mi neslouží. Na začátku je často pocit – chci mít méně věcí a hodně vyhazuju. Všemu říkám ne.

Ale potom se vždycky dostanete do bodu – ale co tedy ano? Protože nechci žít jen v holých stěnách a libovat si v tom. Tento bod zlomu přichází vždycky. I když třeba na začátku nevím, čemu chci říct ano. Baví mě odstraňovat z minimalismu klišé, že je pouze pro vyvolené.

Není to pravda. Touto filozofií může žít normální máma, člověk, který nebydlí v Kalifornii, má sekačku, knihovnu, šicí stroj, oblečení na čtyři roční období, hračky pro děti... A pořád tomu můžeme říkat minimalismus. Stále můžeme aplikovat jeho principy a funguje, přestože se nepohybujeme v jeho extrému.

Kdy přišel impulz začít aplikovat minimalismus do života?

Impulzem bylo stěhování. Je to vlastně skvělá průprava pro něco takového. Tento moment přišel před více než šesti lety. Do té doby se o minimalismu tolik nemluvilo. První myšlenky přicházely zejména z Ameriky a já jsem měla pocit, že je to koncept, který se mě netýká.

Nemám tolik věcí a nejsem bordelář. Je to hezké, ale neláká mě to. Ovšem stěhování člověku ukáže jinou perspektivu. Máte představu, že ráno vstanete, všechno zabalíte a odpoledne převezete. Když jsem pozdě odpoledne s čekajícím příbuzenstvem a plnými auty ještě neměla dobalenou kuchyni a nezbývaly už ani prázdné krabice, uvědomila jsem si, že takhle to nechci.

Byla jsem zároveň poprvé těhotná a začaly se nám doma kupit věci pro miminko. Stěhovali jsme se do dalšího podnájmu, takže bylo jasné, že se zase někdy budeme stěhovat dál. V tu chvíli přišla otázka – co vlastně všechno vlastním?

Objem totiž pořád narůstal. Uvědomila jsem si linku, kterou mělo i hodně mých kamarádů. Jdu na kolej na vysokou školu a mám jednu krosnu. Pak mám krosnu a tři tašky, poté se vejdu do jednoho auta, pak už musíme jet dvakrát.

Pak mám malou dodávku a postupně se to stupňuje a nabaluje. Věděla, jsem, že objem majetku bude s dítětem narůstat. Nechtěla jsem, aby příští stěhování probíhalo s kamionem. Všechno vám musí projít rukama při balení a vybalování.

Jak jsem každý předmět vnímala, věděla jsem, že vlastním hodně. Otevřelo mi to oči. Ne, že bychom se do bytu nevešli, ale byla to otázka budoucího směřování.

Zajímá mě, proč je vůbec výhodné se něčeho zbavovat. Proč dávat pryč věc, kterou se mi vlastně ani vyřadit nechce? Co mi může něco takového přinést? Proč nevlastnit věci, když je to taková hojnost současnosti? Může se to zdát jako škoda...

To je dobrá otázka. Sice to možná na začátku vypadá, že vyřazování nese hodně nevýhod, ve skutečnosti to však přináší obrovské výhody. Máte najednou volný prostor. Nemusíte se už o danou věc starat, přemisťovat ji, oprašovat. A to nejdůležitější – ukončíte pouto, které k dané věci máte.

Už vám nepožírá myšlenky, nezabírá mentální kapacitu. Dlouho bychom se mohli bavit o energiích v prostoru – zda jsou tímto přístupem nějak ovlivněny. Na začátku jsem minimalismus nezačala zavádět kvůli tomu, že bych například podle feng-shui chtěla pročistit prostor energeticky.

Ale čím víc jej aplikuji, tím víc vidím, že tento aspekt funguje. Dokonce i pro lidi, kteří jsou hodně racionálně založení. Naprosto jasně cítím, jak mě prostor okolo ovlivňuje – rozptyluje nebo zklidňuje. Nepřítomnost vizuálního chaosu je velmi úlevná a zklidňující.

Přináší to ale také druhou stranu mince. Po mnoha letech minimalizování jsem se stala vnímavější a citlivější. Už je pro mě těžší v chaotickém a přeplněném prostoru dlouhodobě žít. Domov na rozdíl od prostředí města mohu ovlivnit a vytvořit si tam svoji oázu, která mě zklidní.

Nemám tam žádné reklamy, billboardy a obrazovky. Takovou protiváhu prostředí města, ve kterém se během dne nacházím a tolik neovlivním.

Co bychom ještě mohli zmínit jako další benefit aplikovaní minimalismu v životě a domácnosti?

Své věci lépe najdete. Nemusím se všeho hned zbavovat, důležitá věc je už jen vědět, kde co mám. Je vtipné, že spoustu věcí vlastníme, ale když je potřebujeme, nemůžeme je najít. Nadáváme a vyřešíme to třeba jinak. Možná je i znovu koupíme.

A proč je ještě dobré mít méně věcí? Abychom si udělali prostor – prázdný nebo na něco, co bychom chtěli nebo budeme potřebovat. Prostor na zklidnění a soustředění a taky abychom se odpoutali od něčeho, o čem jsme se rozhodli, že už je minulostí.

Naše domácnost je jako nálevka. Pořád nám do ní přitékají nové věci, ale když neprotéká, kupí se do nekonečna. Není reálné, abychom nálevku zakryly a nepřišlo nám do domácnosti už nikdy nic. Ale je dobré si nastavit určitou membránu a hlídat si ji.

Co je minimalismus podle Marcely?

„Minimalismus pro mě znamená myšlenkový postoj, kdy se ve svém běžném fungování zbavuji všeho nepodstatného nebo zbytečného. Netříštím pozornost uvnitř sebe ani kolem sebe. Vědomě si tvořím "prázdný" prostor a zaměřuji se na to podstatné. Od zamýšlení se nad tím, které předměty ke svému životu opravdu potřebuji, přes úklid vizuálního nepořádku na stole až po to, s kým a čím budu trávit svůj čas. Trochu otřepaně, ale určitě pravdivě, to říká české rčení: Méně často znamená více."

Dá se takový přístup zvládnout hned? Ze dne na den?

Představa, že se rozhodnu, projdu nějakou fází a všechno bude hotové, není reálná. To může být vlastně docela depresivní. Je to cesta a nevadí mi, že nekončí. Bude mít určité fáze, vyvíjet se a také v průběhu přinášet své plody.

Jak by vypadal váš dům, kdybyste si stavěla novostavbu?

Vypadal by dost podobně bytu, který teď rekonstruujeme v našem rodném domě. Určitě by byl menší. Čím větší plocha, tím déle se uklízí. Je obrovský rozdíl 50 nebo 80 metrů čtverečních. Také by byl přizpůsobený našim potřebám, variabilní se spoustou světla a dřeva.

Naše zkušenost s několika podnájmy nám ukázala, že je mnohem lepší mít méně univerzálního nábytku, než více specifického. Může měnit svou funkci, najít užitek v různých místnostech a snadno se stěhuje. I když neplánujeme stěhovat se, naše potřeby nejsou statické a mění se v čase.

Nejdřív třeba vůbec nepotřebuji dětský pokoj, jen velkou ložnici s ležením pro dítě, potom potřebuji dětský pokoj s velkou plochou na hraní, pak už i se stolem a pořád se to mění.

Napadají vás nějaká doporučení z perspektivy „laskavého minimalismu" stavebníkům, kteří plánují svůj dům?

Doporučila bych v první fázi neutrácet za drahé vybavení, když nevím, jak v novém domě budeme fungovat. Teprve až v daném prostoru nějakou dobu žijeme, vidíme, co potřebujeme. Nebála bych se ze začátku používat starší nábytek, který pak nahradím, přístup impulzivního nákupu se nevyplácí. „Potřebujeme pohovku, je hezká a v akci, tak si ji koupíme."

Nakonec zjistím, že by bylo praktičtější mít jen dvoumístnou sedačku a dvě křesla. Dále doporučují udělat si v domě komoru a spíž. Místnosti, které z praktického pohledu řeší hodně, ale často se na ně zapomíná. A určitě rozmyslet zásuvky, což ale může být komplikované, když zatím nevíte do detailu, jak budete v domě fungovat.

Které otázky si při tvorbě nového domova položit?

Co od něho vlastně očekávám? Větší domov obecně znamená více práce. Potřebuji patro? Schody? Dvě koupelny? Rozmyslela bych se a určila priority. Ne vždy lze všechno skloubit. Lidé mají představu, že půjde všechno, ale potom dojde na lámání chleba v podobě toho, kolik bude dům a vybavení stát.

Ani v prostoru nejde všechno vyřešit ideálně. Obecně bych vytvořila prostor co nejvariabilnější a nejuniverzálnější. Před samotným stěhováním doporučuji zhruba půl roku předem začít třídit a vyřazovat věci. Nezvolit přístup: „Teď na to není čas. Až se přestěhujeme, v klidu to probereme."

Tento postoj mnoho věcí uvrhne do sklepa, garáže či komory a moment třídění nikdy nenastane. Proces stěhování a zabydlování je náročný sám o sobě. Proto je dobré nestěhovat věci, které jsou už evidentně „pryč".

Klíčové návyky minimalismu

• Ptám se a reviduji
• Každé věci přiděluji její místo
• Dávám věci v domácnosti zpět na své místo
• Neustále zpochybňuji status quo – funguje pro mě dané nastavení v současné podobě?

Co je pro vás největší vášní v tomto tématu?

Vidět, že jít k podstatě a očistit život od nežádoucího balastu je proces, po kterém spousta z nás touží a ještě to neudělala. Můj motor je pomoci lidem, aby se odhodlali. Čím víc se o tom bavíme, čím více se lidé otevírají na seminářích, tím více zjišťujeme, že po tom ohromně toužíme. Zjednodušit si život.

Mít méně věcí, méně chaosu kolem sebe, nepřehlcovat se. Víme, že to musíme udělat jenom my. Není to vůbec snadné, protože nás to nikdo neučil, prostředí tomu obecně není nakloněno, infrastruktura zbavování se je poměrně složitá a nejsme na ni zvyklí.

Nejvíc mě motivuje fakt, že má smysl dělat i malé kroky. Nemusím se odstěhovat do maringotky, i jeden malý posun člověku najednou něco otevře, ukáže a má obrovský potenciál. Je neuvěřitelné, co se někdy propojí a začne v životě měnit a začne to třeba takovou banalitou, jako je vyklizení dvou šuplíků.

Je cesta minimalismu, ať už v jakékoli míře, pro každého?

Není. Ne každý je připravený, a ne pro každého je minimalismus aktuální. Nedá se nařídit, člověk k němu musí dospět. Nedá se ani darovat. Dá se inspirovat, pomoci s nějakým posunem, ale to je vše. Dalo by se říct, že všichni k němu máme určité dispozice, v mnoha případech ale vůbec nepřijde impulz ke změně.

Slovo minimalismus má navíc takové konotace, že se s ním spousta lidí nechce ztotožnit. Pak ale zjišťujete, že velkou míru z jeho esence řada lidí praktikuje, jen tomu tak neříkají.