Každý potřebujeme svůj osobní koutek. O co se připravujeme, když jej nemáme

Dana Jakoubková | Čtvrtek, 30. leden 2020 |

Bez ohledu na to, jak moc se podobáte své matce, otci, identickému dvojčeti..., jste jedinečnou osobností. Být s partnerem, s rodinou je skvělé, ale k vytvoření harmonického domova je důležité uvědomit si i potřebu osobního prostoru. Každý boiler, větrací jednotka, dokonce i pračka má svůj vlastní koutek, oddělený dveřmi od života v domě. Ryze soukromé teritorium pro člověka ale v dnešních domovech chybí.

Chápu, že v unifikované nabídce domů má členění vnitřních prostor jako přes kopírák svoji logiku. Proč ale chybí privátní prostor i tam, kde zasáhla ruka architekta? Návrhy jsou mnohdy krásné, ale zaměřené především na energetiku, technologie a trendy, zatímco individualita emocí a osobních prožitků pokulhává někde na pozadí potřeb.

Že by je dnešní stavebníci neměli? Většina z nás vyrůstala buď s vlastním pokojem, nebo s přáním ho mít. Tato potřeba ale nezmizí jen proto, že stárneme. Abychom byli bytostí, která se otevírá a propojuje s rodinou i vnějším světem, musí existovat „interiér", z něhož se vynoříme a do kterého se můžeme znovu stáhnout – naše vlastní teritorium. Proč?

... protože potřebujeme odstup

Na soukromí v rámci rodiny je často nahlíženo jako na něco, co před sebou její členové nemusí skrývat. Dovolím si nesouhlasit. Soukromí je nejen o tom, za co se stydíme, co je naším nedostatkem, slabostí, naším fetišem.

Stejně tak to může být o tom nejlepším z nás. O lidech, o věcech, o pocitech, které nás baví, ale které není třeba sdílet ani mezi svými blízkými, natož pak na sociální síti, protože prostě stačí, že existují a že nám a jenom nám dávají nějakou zpětnou vazbu.

Domácí kancelář, obývák ani ložnice se do něj ale „nevejdou", protože to jsou místa, kde vždy směřujeme k někomu či něčemu jinému, a ne dovnitř sebe sama, pro tolik potřebný vnitřní mír. Obvykle se totiž v přítomnosti důležitých lidí v našem životě (partner, děti, rodiče, přátelé...) snažíme být něčím „více" než jsme. Ne, že by šlo o přetvařování. Třeba jenom chceme být příkladem.

I když se to jeví jako dobrá věc, naší mysli to škodí, protože ona snaha vypadat, chovat se, rozhodovat se vzorově je poměrně náročnou psychickou disciplínou. Proto potřebujeme od fyzických a emocionálních interakcí s ostatními odstup do zóny, kde můžeme vypnout kontrolní mechanismy a jet na autopilota, nebo ještě lépe nejet vůbec. Prostě zastavit...

obr.: Pokrok sice zdokonalil naše domy, ale ne tak lidi, kteří je obývají. Vytváříme paláce, ale chybí nám v nich šlechticové. Kultivace prostoru věnovaného čtení je proto důležitou součástí našeho života. Nadto – nic nepozvedne dojem z interiéru domu tak jako knihovna. Foto: Dreamstime

... a zalézt do kouta

Za mého dětství se z táty stával čas od času morous. Tehdy se schoval do své dílny, a dokud nevyšel, nikdo ho nesměl rušit. Neopravoval tam ale opratě a chomouty na koně, se kterými svážel každodenně v lese dřevo, nýbrž užíval si detektivek Agathy Christie, které miloval.

Já jsem si se sestrou stavěla bunkr z dek pod stolem, kde jsme si při baterce četly pohádky. Když jsme byly v bunkru, a v nejlepším případě i táta v dílně, věděla máma, že přišel čas na bednu. Ne televizní, na tu pod schody. Byl to vlastně dveřmi opatřený výklenek pod schodištěm na půdu, kde měla šicí stroj, spoustu šuplíčků, krabiček a pytlíčků, a s nimiž se pro mě tehdy z nepochopitelných důvodů dokázala vysloveně mazlit.

Až při jedné tajné výpravě jsem zjistila, že jsou v nich schované lístečky s citáty. Podstatné ale je, že při vhodné konstelaci to u nás vypadalo, jako by nikdo nebyl doma, protože každý z nás byl schovaný v té své „zašívárně".

Ona touha po místě, kde můžu být sama se sebou – těšit se, vegetit, rozvíjet představivost, sny a ospalé fantazie, upadat do „bezvědomí", ale i dělat chyby, myslet na věci, které jsou špatné, vyzkoušet to, co si „pod dohledem" netroufnu, mě nikdy neopustila.

Dětská záliba v pohádkách časem vykrystalizovala ve sběratelskou vášeň, která se v dospělosti rozvinula téměř do obsese, zahrnující všemožné literární obory. Dnes je pro mě čtení rituálem a největším blahem, které si s ním spojuji, je můj vlastní čtecí kout a to ...

... malé, měkké a potemnělé

Máme doma dost prostoru na to, abych měla jednu místnost jenom pro sebe. Zkusila jsem to. Ale nějak to nebylo ono. Dvacet metrů čtverečních knihovny bylo sice na truhlářského Oskara, ale hmota tolika knih působila těžkopádně, o útulnosti nemohla být ani řeč.

Stále se objevovaly asociace jako malé, měkké, potemnělé ... Zkrátka, trvalo ještě dlouho, než:

• jsem se do své potřeby plně otiskla – než jsem připustila, že něco opravdu potřebuji;
• se z velkého stal prostor malý – paraván a lampa místo lustru tomu hodně pomohly;
• jsem sehnala tu správnou „lenošku" – pro pohodlné sezení i ležení;
• byl stolek dostatečně malý – pro hrnek čaje a tabulku čokolády;
• bylo dek a polštářů odpovídající množství – a byly adekvátně měkké;
• jsem našla kytky, kterým málo denního světla nevadí – paraván i knihovny jsou vysoké;
• bylo jasné, zda na zdi bude viset krajinka od Augusta Piepenhagena, nebo šerosvit Jakuba Schikanedera – někdy čtu jen obsah svojí duše;
• se rodina naučila respektovat moje soukromí - přes paraván „nejede vlak";
• jsem s sebou přestala brát mobil.

obr.: Potřeba „hnízda" a osobního místa v domácím prostředí je instinktivní a důležitá od útlého věku. Četba pak pro dítě představuje zásadní změnu v procesech vnímání a přijímání reality, podněcuje jeho představivost a fantazii a obohacuje život emocionálně i esteticky. Lásku ke čtení ovšem děti nezískají jen tím, že jim dáme do rukou knížku. Je na rodičích, aby si našli čas a četli před dětmi, četli spolu s dětmi a povídali si o příbězích. Foto: Dreamstime

"Chcete se stát lepším ...? Čtěte komplexní jazyk, který donutí váš mozek myslet."

Místo zvláštních výhod

Uplynula spousta času, než se z mého koutu stalo místo zvláštních výhod – bez času, bez účtů, bez hluku. Místo, kde mozek detoxikuje už ve chvíli, kdy se zadek zaboří do měkkých polštářů. Taková „kouzelná skříň", jako z Letopisů Narnie, která je branou do jinam.

Když jsem si k tomu pozvala třeba spisovatele a mistra metafor, dvojsmyslů a neologismů Františka Nepila, který – a teď cituji jeho vlastní slova: celý život trpěl slaboduchou představou, že má jakýsi mimořádný dar odlehčovat těžké a dusné situace a pozlatit je úsměvem –, dozajista s výrazně menším úsilím jsem překonala své „špatné dny".

Pokud tedy ve vašem domě není místo, kde byste prožívali absolutní soukromí, v němž byste dělali svoji oblíbenou činnost (WC a koupelna se nepočítá) a kde byste setřásli stres, spěch či zmatek, máte co vylepšovat. Je k tomu tolik možností, že by bylo hříchem je nevidět.

Foto: Dreamstime

Mohlo by vás zajímat:

Autor článku Dana Jakoubková

Publicistka s náklonností ke smysluplným činům a věcem. Obdivuje brilantně provázané duchovní gangsterky, ale neodvrhne ani lyrické, tajemné, lakonické a současně vtipné příběhy s tématem originální syntézy křehkosti úmrtnosti.

Nejnovější články autora