Bydlení na stáří: Pohodlí jako předpokoj smrti

Dana Jakoubková | Pátek, 06. září 2019 |

Od počátků „architektury" si lidé pořizovali obydlí především za účelem přežití, k prodloužení života. Postupem času se však ukázalo, že obydlí může poskytovat i pohodlí, a to do té míry, že člověk začne lenivět. To není od věci, když občas potřebujeme vysadit. Každodenní možnost lenošit ale může být zrádná, a s podporou oblíbenosti přízemních domů až destruktivní.

Podle japonského architekta Shusaku Arakawy je riskantní nejenom bytí formou „pecivál", ale i důvěrná znalost či jednoduchá obslužnost vlastního domova. Proto se spolu s architektkou Madeline Ginsemovou zabývali radikální, procesuální architekturou, která by měla vést k prodloužení života.

Jejich hlavním kandidátem na nesmrtelnost byla jedna slepá a hluchá dáma, která musela přehodnotit svět pokaždé, když se přestěhovala. Mnohem více si uvědomovala své okolí než osoba, která vidí a slyší a která své okolí považuje za samozřejmost. Na každé nové prázdnotě musela tak tvrdě pracovat, že pomalu zapomněla na smrt. Spolu s ní i oba architekti začali považovat prostředí domova za životně důležitou součást. Způsob, jakým člověk přináleží k okolí či se od něj odštěpí nebo jinak řečeno kontinuální budování vztahu mezi tělem a jeho přímým nehmotným okolím, nazývali architektonické tělo.

Interaktivní prostor

Ne každý den můžeme věnovat procházce nebo fitku. Co by mohlo být optimističtější a konstruktivnější než živý prostor domova, který jakýmkoli způsobem povzbuzuje své obyvatele, aby existovali duševně i tělesně proaktivně a který vytváří svým obyvatelům živé operační tendence a stimuluje koordinační dovednosti, tak podstatné a určující pro lidské myšlení a chování?

Spíše, než aby nechali člověka proválet hodiny v pohovce, servírují mu tito architekti víceúrovňové bydlení, schody, hrbolaté podlahy, zakřivené prostory, průlezy místo dveří a sytou barevnost... a vlastně znesnadňují určité činnosti.

Podle nich to má nejen fyzický prospěch ve formě stimulace imunitního systému a trénování svalů, kloubů i ve stáří rapidně upadajících kognitivních funkcí, ale neustále to nutí člověka přemýšlet o jeho domově. Rozhodně vás to přiměje myslet na to, o čem byste v běžném domě nepřemýšleli.

Obr.: Dům funguje jako nástroj, který stimuluje tělo i ducha. Architektonických prvků – zapuštěná kuchyně, excentrické stěny, stropní zásuvky, ukloněná okna, absence interiérových dveří, zvlněná podlaha – je využito nečekanými způsoby, které přinášejí neustálé překvapení, zážitky a potřebu aktivního zapojení těla i mysli do pohybu po domě. Návrh / Foto: Gins & Arakawa

Myšlenka změny reality působením jiného vnímání není nová (viz různé filozofie pro vyspělejší čtenáře nebo filmy jako Matrix, Počátek či Vejdi do prázdna pro ty, kteří se osobním rozvojem nemají touhu zabývat). V praktické architektuře je jí ale jako šafránu. Pokud je však architektura skutečně jedním z našich definujících vztahů ke světu, pak musíme posunout i teorie o tom, jak by měl náš svět fungovat. Existuje totiž více než jedna možnost, jak na věci nahlížet a jak je dělat.

Podle Arakawy by návrh domu měl postrčit uživatele k pozitivnímu vnímání nikoliv tím, že mu nabídne pohodlí a kontrolu, ale poskytnutím řady vhodných podnětů k interakci. Tento záměrně dezorientující přístup demonstruje extrém, ale mírná a pragmatická orchestrace takové architektury je zjevně životaschopná.

Starší obyvatelé radikálního bydlení Arakawovi prý děkovali za to, že se po třech čtyřech měsících v domě cítili mnohem zdravější.

Pohyb nahoru a dolů mezi jednotlivými úrovněmi domu je jedním z jednoduchých a efektivních řešení prevence bolavých kloubů, obezity a dobré kondice vůbec. Nadto mírné zvyšování úrovně domácí aktivity prostřednictvím interaktivního návrhu domu představuje lehce přes tři procenta denního výdeje energie a zvednutí ze židle či pohovky dvacetkrát za den odpovídá asi deseti procentům denní metabolické aktivity. To jenom k fyzické aktivitě. Pak tu máme ještě mentální stimuly, které jsou stejně důležité.

Obr.: Válce, kvádry, koule a bezbřehá barevnost vypadají spíše jako surrealistické hřiště než tradiční budovy. Jejich úkolem je vymanit obyvatele z běžné rutiny a motivovat k tomu, aby se životem pohybovali jinak. Návrh / Foto: Gins & Arakawa

Netušené možnosti architektury

Propojenost inovativního architektonického návrhu, filozofického procesu a poetické úrovně Arakawy a Ginsemové podporuje úmyslné využití architektury a designu při řešení problémů lidského zdraví obecně. Projekt radikální – procesuální architektury však vyžaduje zásadní přehodnocení pojmů "člověk" a "bytí". Nu, možná by bylo lépe, kdyby zůstal jenom na papíře. Osobně si neumím představit, že se plazím hodinu z koupelny do kuchyně, zato rozvášněné děti na tomto hřišti ano. Nicméně se ztotožňuji s myšlenkou převzetí plné zodpovědnosti za svůj život jako otevřené výzvy k odblokování netušených možností a řešení zdánlivě nerozpustných problémů stáří.

"Kdo si už v produktivním věku nastaví v hlavě model, že na stáří nebude lézt do schodů, podvědomě dává tělu signál, že by jako staré mělo být fyzicky omezené či neschopné."

Architektura je povolání, které neřídí žádné transcendentální proudy, ale jejím základem by měla být smysluplnost, radost a etika. Architekti by nikdy neměli být kněžími, tyrany či otroky investora, ani zástupci smutných vášní stáří. Naopak, měli by chápat proces koexistence těla a domu, být vynálezci stimulu k radosti a podporovat celý potenciálu lidského věku. Protože i starý člověk je vnitřně dítětem, které na smrt myslet nemusí.

Autor článku Dana Jakoubková

Publicistka s náklonností ke smysluplným činům a věcem. Obdivuje brilantně provázané duchovní gangsterky, ale neodvrhne ani lyrické, tajemné, lakonické a současně vtipné příběhy s tématem originální syntézy křehkosti úmrtnosti.

Nejnovější články autora