Kobyla tu bosa nechodí

Radek Beneš | Úterý, 06. září 2016 |

Příběh této roubenky je vcelku prostý, ale přitom skrývá základní principy, které řada z nás pod vlivem rychlého žití vstřebala, zapomněla nebo je prostě nepoznala, a to ať v práci nebo v rodině. Za jejími stěnami jsme našli vztah k domovu (tomu pod střechou i rodnému kraji) a přírodě, úctu k tradici, víru v sebe sama a v neposlední řadě příklad poctivého řemesla. Stará česká přísloví by tu mohla doznat změn. Jakých? Třeba ´hlásá vodu, nepije víno´ nebo ´kovářova kobyla bosa nechodí´.

S bydlením jsme nezačínali nijak ojediněle – dům rodičů naši rodinu do začátku přijal, ale po čase nám v něm začalo být těsno a bylo nutné najít prostornější řešení. Když se objevil téměř ideální pozemek čítající přes dva tisíce metrů čtverečních, na němž stála léta opuštěná slepičárna, našemu záměru postavit si vlastní dům nestálo nic v cestě.  

Rodinné dědictví

O ničem jiném než o dřevostavbě jsem ani na chvíli neuvažoval. K dřevu obecně mám vztah takřka zděděný – všichni moji předci počínaje pradědem byli nebo jsou truhláři či pracují se dřevem. Ostatně z vybavení dědovy dílny vznikla expozice v našem skanzenu, který se s příbuznými a kamarády snažíme budovat a rozvíjet nedaleko odtud. K jeho založení nás přivedla naše práce – rekonstrukce starých staveb v našem kraji; a protože východní Čechy dosud neměly žádný skanzen, bylo nabíledni jej právě z nechtěných a rekonstruovaných objektů založit. Tím naše práce dostala mnohem širší rozměr a smysl. A pak už je to jen krůček k bydlení v roubence, tomu prostě nebylo možné uniknout.

Zajíc v pytli? Nikoliv!

V neposlední řadě mě také zajímalo, jak se v roubence bydlí. To byl celkem zásadní důvod, proč jsem pro vlastní rodinu zvolil právě dům z masivního dřeva. Nechci při své práci lidem nabízet zajíce v pytli, musím vědět, o čem mluvím, když hájím roubené stavby…Vlastní zkušenost stoprocentně potvrzuje příjemné bydlení vybudované z materiálu, který dýchá; uvnitř máte prostě pocit, že žijete. Že je to materiál, který člověku ničím neškodí, ba naopak. Právě dřevěnicí se vyřešily problémy s alergií na roztoče, která trápí moji ženu. V roubence s tím nemá nejmenší problémy. Pocity z opravdového dřeva lze jen těžko popsat tomu, kdo pobyt v takovém domě nezažil na vlastní kůži.

Jak jsme stavěli

Vlastní stavba je oproti přípravné „papírové“ fázi legrace. Náš dům jsme začali stavět na Velikonoce v roce 2006, hrubá stavba stála už po sedmi dnech a stěhovali jsme se prvního září; to si pamatuji celkem dobře, děti šly do školy. Na úřadech je to ve srovnání s realizací trochu komplikovanější – po dopracování dokumentace pro účely stavebního povolení a zajištění požadovaných vyjádření dotčených úřadů je získání stavebního povolení záležitostí na zhruba dva měsíce. Na tomto místě je třeba zmínit výjimečně vstřícný a rozumný postoj stavebního úřadu v Holicích, který nám vyšel maximálně vstříc. To se však nedá říci o stavebních úřadech obecně, někdy je to pro nás velmi komplikovaná záležitost, protože tam často sedí nekompetentní osoby, které mají proti dřevostavbám obecně výhrady plynoucí z neznalosti věci.

Architektonickou tvář jsem domu vtiskl už ve své diplomové práci. Nechtěl jsem ji dělat jen tak do šuplíku, čímž se mi podařilo spojit příjemné s užitečným a teď v mém vlastním výtvoru bydlíme. Snažil jsem se ctít architekturu místa – k lesu prostě podorlická rybinová roubenka z místní borovice patří. Na skutečnost, že při stavbě vždy využíváme místní dřevo, jsme celkem pyšní. Na náš dům tak materiál neurazil více než deset kilometrů! Během samotné stavby je pak využíváno minimum mechanizace, provádí se minimální skrývka, většina prací spojená se stavbou se provádí ručně, odpadají mokré procesy. Ostatně to všechno je součástí filozofie udržitelného stavění, které mě baví.

A jak se tu bydlí?

Vnitřní dispozice tvoří celkem pět prostorných pokojů: dole je kuchyně spolu s jídelnou a obývákem, vzadu pracovna nebo příležitostný pokoj pro hosty, nahoře pak galerie a tři ložnice. Dům v převážné míře vytápí krbová vložka s výměníkem, která ohřívá i užitkovou vodu. Když potřebujeme odjet, zapínáme elektrokotel. Vždy nás pobaví, jak se u nás při teplotě 20 ̊ C návštěvy svlékají pomalu do spodního prádla a doma ve zděném domě jim je při 22 ̊ C pocitově zima. Přirozený pocit tepla k dřevu také patří.

Během léta bohatě využíváme terasu, na niž navazuje přírodní zahrada se vzrostlými stromy. Ty ve spojení s ryzí roubenkou dodávají místu ojedinělou atmosféru, kterou si užívá celá naše rodina.

Hodnocení uživatelů: 5 / 5
Líbil se Vám článek?05