Architekt Martin Rajniš: Lenochod utrženej ze řetězu

Dana Jakoubková | Pondělí, 24. červenec 2017 |

Jako dítě byl dyslektik i dysgrafik a na začátku kariéry si připadal blbým. Dnes drží v rukách řadu ocenění a klidně dělá tolik neplech, že ho musí chránit ti nejlepší právníci. Přesto, že učí mladé lidi, školský systém považuje za absurdní. Vlastní dům si nepostavil, aby nepřišel o svobodu. Přespává v kanceláři, ale kdysi spal pod mostem a ve škarpě. Není totiž z cukru ani z „ligy tuctových", a utržený ze řetězu není jenom v knize Pětadvacettisíc dnů vzpomínek. Je tak přímočaře lidským, že se člověk vedle něj cítí bezbranným. Jeho přání publikovat rozhovor tak, jak mu zobák narostl, se prostě nedalo odolat. Útlocitný čtenář ať promine.

Architektura je pro něj životní ságou. Pustil se do ní jako Wiking, který skočil na loď a vyrazil za obzor. Vydupal si svobodu a tu si chrání. Za to se snaží ukazovat lidem cestu k té pravé, přirozené architektuře. I když vznikne až v době, kdy bude mrtvý, je přesvědčený, že některé impulzy z toho co dělá, přežijí a že jsou správné. Ten hlavní je dělat architekturu tak, aby se líbila lidem a aby si na ni nemuseli s křečemi zvykat.

Říkáte o sobě, že jste pomalochod – lenochod architektury. Mně ale připadáte jako divoch. Takovým jste se narodil?

Víte, já sem se narodil ještě za druhé světové. Mojí mámě bylo přes čtyřicet, měla těžkej porod a pak už nemohla mít děti. Proto sem jedináček a to znamená, že nemáte v rodině konkurenci. Může to bejt zdánlivá výhoda, ale na druhou stranu ste osamělá, stýkáte se více s dospělými něž s dětmi... Navíc sem byl dysgrafik a dyslektik, přeučený levák a škola pro mě znamenala otřesný zážitek. Bál sem se jí tak, že sem z toho měl každý ráno záchvaty zvracení. Ale protože sem byl chytřejší než učitelé, tak sem si musel najít systém, jak ve škole přežít a jak zároveň alespoň částečně uspokojit otcovy touhy mít geniálního chlapečka s jedničkama. Tvrdě se mi to nedařilo. Ale krok za krokem sem si uvědomoval, že ve škole sou nepříliš inteligentní, bázliví lidi, a když člověk za komunistů nasadil způsob odpovědi na otázky, který je ohrožovaly na existenci, tak se raděj přestali ptát. Takže aniž bych se učil, zvolna sem začal mít dobrý známky. Nicméně škola byla – a jistě víte, co je hlavní vyučovací předmět – nuda. Kdyby byl školský systém inteligentnější, moh sem umět za rok to, co se vyučuje dvanáct let. Dosud chovám extrémní nenávist k učitelům a celému školskému systému, protože sem si uvědomil, že mi trvalo skoro dvacet let, než sem se z toho vzpamatoval. Co se týká architektury a věcí kolem, to sem se do hloubky naučil až od lidí, spolupracovníků, kamarádů, na cestách a hlavně praxí.

Snažím se ukázat, že i člověk, nýmand, kterýho málem strčili do pomocný školy, může žít bezvadnej život.

Vaše práce a cestování, v čem je podobnost?

Když mě něco zajímá, tak si to pamatuju celý život. Což je třeba otázka cest, na kterých sem strávil celkem čtrnáct let života. Takto si pamatuju den za dnem, tisíce dnů od rána do večera, včetně obrázků, lidí, počasí, teploty, trasy cesty ..., protože mě to strašně zajímá. A jakmile něco člověka zajímá, tak je mozek nastavenej tak, aby si pamatoval. A mě to zajímá patrně víc než ty ostatní, takže si to pamatuju dobře. To je výhoda. Protože architektura je vlastně medoda, jak si vybíráte věci, který vám v hlavě uvízly a který řešení na tu kterou situaci projektu pasuje, jaké kusy a z čeho poskládáte.

Takže je to taková přirozená skládačka?

Samozřejmě, takto se dělá architektura tisíce let, v tom nejsem žádná výjimka. Výjimka sem snad v tom, že mě berou i věci, ze kterejch maj ostatní lidi strach, třeba že se dostanou do kriminálu. Mně je to srdečně fuk; v kriminále sem byl dvanáctkrát.

Architektura je metyfyzika, úžásná, divoká vášeň a láska k věcem, ne pro jejich praktický využívání, ale pro oheň pocitů a síly, kterou lidem dává. Architektura to sou vášnivý tóny života. Je to o tom, co dělá kostel kostelem, jídelnu jídelnou, domov domovem.

Za co jste seděl?

Třeba na vojně sem dal facku jednomu plukovníkovi nebo sem utíkal z vojny, protože nejsem žádnej socialistikej votrok bez snahy se osvobodit. A taky učitelům sem se to snažil vrátit i s úroky.

Byl jste ale přece také profesorem?

Jo, ale já sem takovej profesor-neprofesor. Sem ochotnej kdejakou autoritu poslat do prdele a velmi neurvale jí vysvětlit, co si skutečně myslím. Existuje asi dost lidí, který mě vůbec nemaj rádi, ale já nepřipouštím situaci, zejména v architektuře, že něco nejde, že je to nemožný, že se to nesmí nebo že je to proti normám. Normy já ignoruju a celej ten systém předpisů je z větší části ubožáckej, apriori ochrana bázlivejch lidí, aby je nemohli zavřít, když to třeba spadne. Já samozřejmě nechci, aby mi spadnul barák, ale zároveň vidím, kolik konstrukcí nevznikne jen z čirý bázlivosti. Vznikaj proto naprosto předimenzovaný věci a půlka peněz se tak zbytečně prostaví, jen aby statici klidně spali.

Svět, kterej se dostal tak daleko, že si člověk nemůže dělat prdel, z čeho chce, to nejni můj svět.

Když mluvíte o těch penězích, jak vás ovlivňují?

Já sem z bohatý rodiny, jak z matčiny, tak z otcovy strany. Takže jak to chodí s penězma, to sem se musel naučit až ve světě, na cestách. Docela rád vydělávám peníze a mám jich relativně hodně. Nemám rád chudý lidi a nevím, proč bych měl bejt chudej. Tak sem bohatej.

Ale ve svém „životaběhu" uvádíte, že jste začínal na dně a chudý?

Jistě, bolševici se o rodinné bohatství postarali, takže sem začínal na ulici, spal sem pod mostem, ve škarpách, v odhozenejch rourách od kanalizačního potrubí. Na cestách sem měl roky hlad. Ale naučil sem se prachy vydělávat, uchovat si je a nejsem takovej slaboch jako průměrný lidi, který je hned utratěj. Utrácím hodně, ale pořád míň, než vydělám. Mentalita chudýho člověka je rozšířená v celým národě, a kdo přizná jako já, že má peněz hodně a že je mu těch chudejch lidí líto, ale že si za to můžou sami, tak je nenáviděnej. Tuhle roli já ale přijímám. Je to jejich problém a stejně tak si myslim, že bohatý lidi sou podnikavější, odvážnější a většinou slušnější. Neni pravda, že by chudý lidi byli slušný od přírody, většinou jsou to pěkný hajzlové, a tohle když řeknete lidem v Čechách, vůbec se jim to nelíbí. Jak říkaj Rakušáci: jsme národem kočích a děveček. Vždycky, když se vracím do naší český kotlinky – a já mám tohle místo opravdu rád –, je to pro mě smutek. Nemám totiž rád lid týhle země jako celek, nemám rád to prostředí, který si českej národ kolem sebe dělá a už vůbec nemám rád požadavky naprostý většiny stavebníků, který ode mě něco chtěj. Často sou to pěkný pitomci, no tak to prostě pro ně nedělám a snažím se vybírat si příjemný, milý lidi, který samozřejmě existujou a není jich málo. A je to možný najít – bezva lidi, bezva místo bezva projekt.

Jaké požadavky stavebníků máte na mysli?

Většina jich je protismyslnejch a uprděnejch. Jsou to maloměšťácký ubožárny, často věci pro mě nepřijatelný, jako třeba různý ozdoby. Nebo chtěj, aby dřevo bylo furt v původní světlý barvě, aby dřěvěnej barák vypadal tak trošku jako zámeček a podobný nesmysly. To já neberu. Mám rád drsnou, jednoznačnou architekturu, která je krásná ne proto, že ji někdo nazdobil, ale proto, že ji zkonstruoval člověk s otevřenejma očima i mozkem a protože svou strukturou připomíná přírodní věci, který sme si neustálým životem v přírodě oblíbili.

Takže takového uprděného stavebníka odmítnete?

Můžu si prostě dovolit na některejch věcech trvat. Ne proto, že sem tak nafoukanej, ale protože si myslím, že bez splnění těchhle věcí nevznikne pořádnej projekt, a mezi mrakama hnusáren, který se stavěj, je to potřebnej postoj. Když si prolistuju váš časopis, vidím, že je nadprůměrnej a třeba tenhle barák se mi líbí, a kdyby neměl místo oken auslágy (prosklené stěny, pozn. redakce), tak je docela bezvadnej. Ale máte v časopise i nepovedený domy a musím vám to říct, protože člověk musí bejt poctivej a říkat to, co si myslí.

Co máte proti výkladním skříním?

Existuje jeden zenovej zákon: jedině to, co člověk pozoruje přes určitý překážky, mu utkví v paměti a má na něj daleko větší vliv, než věc vnímaná takto snadno. Obytnej prostor přece nemusí bejt osvětlenej výkladníma skříněma.

Já myslím, že stavebníci často sami nevědí, co chtít, nebo spíš neposlouchají své nitro, které by jim třeba napovědělo. Častěji bazírují na praktické rovině a opomíjejí vytváření domova přes rodovou" zkušenost a jádro člověka.

To máte pravdu, ale přesto věřím, že existujou některý obecný zákonitosti, který, když je jako architekt respektuju, ke mně ty správný, mně milý stavebníky přivedou, a já vím, že se jim to bude líbit. Prostě se snažím spolu s mejma spolupracovníkama kamarádama změnit směr běhu architektury na trati, po který právě jede.

Architektura tedy podle vás vybočila a vy se ji pokoušíte narovnat?

Ona nevybočila. Ona přestala bejt tím, čím byla po tisíce let. Tisíce let jí lidi rozuměli, protože oni sami byli jejími tvůrci, sami si stavěli domy, nevolali stavební firmu a už vůbec neexistovaly stavby dělaný na kšeft. A tím, že to dělali sami pro sebe, tak je to strašně zajímalo.

Takže byli s architekturou tak nějak „vývojově" srostlí?

Jasně, oni byli součástí procesu, kterej začal už dávno před tím, než se narodili. Pak jako děti sledovali, jak o tom diskutují jejich rodiče, s čím jsou spokojený a s čím ne, jak udělali to a tamto a proč. Velmi dbali na základní věci, který má architektura mít: aby příjemně stárla, aby nestála moc peněz, ale zároveň aby dobře vypadala, i když je třeba už šedivá a voprejskaná. Aby byl barák správně umístěnej, aby se dal s co nejmenší energií vytopit, aby se před vchodem nedělala závěj. Věděli, že spoustu energie ušetří, když budou spát na peci, věděli proč mít na půdě seno a chalupu v zimě obloženou dřevem. Měli tak izolaci, kterou přes zimu postupně spotřebovávali – seno nakrmilo dobytek, dřevo se ztopilo a nic je to nestálo. Současný baráky se dělaj podle nesmyslnejch předpisů, promrhá se neuvěřitelně peněz a jako řada jinejch věcí je to taková tichá dohoda mezi zákonodárcema a obchodníkama, která nám zasahuje do života. Místo, aby se nám snažili dát výzvu, něco k řešení jako těžký, iracionální úkol, což hledání magie architektury je, tak dostáváme nesmyslné návody podle šablony. Takovýhle věci já ignoruju a třeba současný vytápění považuju za nesmyslnej luxus.

Jste evidentně neposlušný. Normy, pravidla a konzum dnešní společnosti jsou v rozporu s vaší živelností?

Podivejte se, lidi dostali ve škole návod, že poslušnost a respekt k tomu, co se přednáší, je to pravý ořechový. To je naprostej omyl. Slušnej člověk musí dbát na to, aby slušný byly zákony, který respektuje. Takže například když mu někdo řekne, že kulak je zločinec, tak musí říct: ne, to není pravda, to je normální, slušnej sedlák. Když mu někdo řekne, že je třeba hubit Židy, tak musí říct: ne, to je zločin. Když mu řeknou, že se má řídit územním plánem, kterej je naprosto idiotskej, tak musí říct: ne, tohle já nebudu poslouchat.

Myslíte si, že ona přirozená, přírodě blízká architektura přestane být pro stavebníky okrajovou záležitostí, že se začnou více zajímat o její principy?

Jeden bolšivickej básník psal: Už nejsem sám, nás jsou již miliony... Když sem před šestnácti lety dělal přednášku o budoucnosti architektury, tak to mohlo vypadat jako štěkání na měsíc. Mohlo se zdát, že mluvím o naprosto okrajové, bizarní záležitosti. Ale z hlediska architektury je těch šestnáct let nic a baráky, kterejch v tý době bylo strašně málo a byly na pokraji spektra, se teď staví víc, dostávají se blíž ke středu. Možná, že když lidi viděli, jak pěknej dřevěnej dům si postavil miliardář Bill Gates, tak je možná napadlo, že to není jen pro chudý, že to není nuzáckej systém.

Dřevostavby jsou ale stále poznamené určitým stigmatem...

Svýho času byly tímhle stigmatem postižený třeba takzvaný finský domky, v nichž bydleli lidi na okraji společnosti. Ale teď nastává zajímavá cesta. Nejde jen o dřevo, jde i o kameny, sklo, všechno tohle sou přírodní materiály a pozná se na nich, že dobře stárnou, že sou poznamenaný zubem času a pořád vypadají dobře. Třeba kámen obrostlej mechem a lišejníkem dostává zvláštní barvu a stává se z něj nádhernej artefakt, a i domy můžou takovýhle bejt. Jeden kamenej dům jsme právě dodělali a je to jeden z nejpěknějších projektů, jakej se nám poved.
Představa, jaká může bejt architektura a co je její kvalitou, se zvolna posouvá a vyvíjí. Kdybychom se ji nesnažili směřovat, během dvou generací odpadnou kvůli robotizovaný společnosti činnosti a řemesla,který ji budou schopný udržet v přirozenej intencích. Zbyly by snad jen práce za počítačem, na který nemaj všichni nadání. Po exponenciálních křivkách se blížíme k době, kdy zmizí i taková ta obyčejná práce. Co ty odvržený lidi budou dělat? Jak maj přežít život? Co těm lidem zbyde, aby si nepřipadali, že jsou odpadem společnosti. I blbej člověk přece může bejt kvalitním, může bejt příjemným nebo hodným. Společnost musí najít těmhle lidem náplň života. Když opustíte představu, že dřevěnej barák musí bejt vyrobenej z prefabrikovanejch panelů, když připustíte, že to jde i ručně, tak je to nádherná práce a přináší vám spoustu radosti. A tady se dostáváme k amatérské výstavbě. Takže budoucnost přirozené architektury ano, ale myslím, že to bude v mezích klanů, kde dvacet, pětadvacet lidí bude společně stavět domy, pěstovat vlastní zeleninu, chovat zvířata, budou vzdělávat děti v tom, jak žít jednoduše, štípat dříví, rejt zahradu a tímhle návratem budou hledat to, co je zajímavější než velký DPH.

Co tedy podle vás architektura potřebuje?

Potřebuje jednu zásadní věc. Ne, aby nám přinášela permanentní teploučko, to je skvělý pro červy, který žijou v prdeli. My potřebujeme magii, potřebujeme bejt uspokojený nádhernou, divokou představou o světě, o sobě samých a architektura nás v tom drží – v zemitejch, jasnejch a zřetelnejch, pochopitelnejch a uchopitelnejch pocitech. To je základ architektury a ne něco jako sídliště Červený Vrch v Praze. Když ho dáte vedle koncentračního tábora v Dachau, jsou ty stavby skoro k nerozeznání. Jestli tohle je architektura, tak jsme ve svý podstatě v prdeli. Vždyt takovýmu bydlení se urputně brání i zvířata ve velkochovech, proto je tak špatný maso. Možná, že to správný hledám neurvale a bezohledně, ale mně sou představy o korektnosti částečně k smíchu a částečně k blití. Když si vzpomenu na to, v jakým světě sem žil jako dítě a jakej svět je teď, v kolika věcech je diametrálně jinej, tak se musím vracet k architektuře. Protože jestli máme reálnou, užitečnou kotvu v životě, tak se jmenuje architektura a tou sou naše stavby. A nemůže existovat spokojená civilizace bez báječný architektury, prostě ty věci se nedají zahodit, nedají se odmítnout. Je to hluboko v nás, tam, kde si uchováváme vědomí o sobě samejch, což je taková malá dutina v mozku. A ne náhodou je to jeskyňka, ne náhodou je to trojrozměrnej prostor. Naše představy o světě, přestože třeba neumíme matiku a aniž si to uvědomujeme, jsou vícerozměrný. To jen škola používá ten blbej, zploštělej systém, kterej lidi od týhle skutečnosti odvádí.

Ve své knize zmiňujete, že civilizace je čím dál víc plebejská, že svět přestal být estetickým divadlem...

Doba, ve který žijem, je přechodným stavem mezi tím, kdy architekturu utrápili, a začátkem tý nový. My sme ti, co dělaj novou architekturu bez ohledu na něco tak přiblblýho, co hlásal Corbusier („architekt", který ovlivnil vývoj moderní architektury, pozn. redakce), kterej je mi z duše protivnej, nedovzdělanej demagog, kterej architekturu pohřbil. Pro normální lidi je architetura vším, jen ne fungujícím mechanismem. Funguje světlo, funguje topení, ale ne architektura. Architektura je metafyzika, úžasná, divoká vášeň a láska k věcem, ale ne pro jejich praktický využívání, ale pro oheň pocitů a síly, kterou lidem dává. Architektura to sou vášnivý tóny života. Je to o tom, co dělá kostel kostelem, jídelnu jídelnou, domov domovem. A tohle se vynořuje z přírody. My žijeme v přírodě, na přírodu jsme zvyklí. Jsme takzvaně naturofilní, protože ti, co přírodu neměli rádi, umřeli na smutek.
Přírodu musíme brát takovou, jaká je. Ne jako to dělala secese, že vzala jen krásný kvítka a udělal se ornament. To podstatný v přírodě je daný v hloubce systému, v tom, že příroda do sebe dokáže pohltit nahodilost a struktura přináší užitek, jaký přinášet má. Žádný semínko, ze kterýho roste strom, se totiž nezabejvá do detailu tím, kde kterej list bude umístěnej. A to je přesně to, co v našich plánech neděláme. Zkuste třeba říct statikovi, ať to udělá od oka, odhadem a až to bude hotový, že si uděláme zkoušku, jak je to pevný. To se zhrozí, že ho zavřou. A je to škoda, protože tudy vede cesta k jiný architektuře. K takový, která má jako prvotní cíl stavbu, která se bude líbit. A má se líbit od úplnýho začátku. Když budeme mít kliku, podaří se nám vyvořit něco, co bude lidem skutečně blízký. Jestli to neumíme, tak se do toho nemáme plést.

Martin Rajniš

- věk 73 / IQ 160 / cest po světě 180
- architekt, profesor a autor mnoha odborných publikací
- buřič a provokatér, který si celý život razí svojí cestu
- podepsal se pod 1600 projektů, na stole jich leží dalších 60 a v hlavě jich má ještě 1000
- jeho stavby vycházejí z respektu a lásky k přírodě, prolínají se s ní a hledají pravidla pro vznik prostředí přirozeného pro lidi
- svojí prací posouvá hranice běžného vnímání i stereotypních představ o tom, jak má vypadat „správná" architektura

Autor článku Dana Jakoubková

Publicistka s náklonností ke smysluplným činům a věcem. Obdivuje brilantně provázané duchovní gangsterky, ale neodvrhne ani lyrické, tajemné, lakonické a současně vtipné příběhy s tématem originální syntézy křehkosti úmrtnosti.

Nejnovější články autora

Hodnocení uživatelů: 5 / 15
Líbil se Vám článek?114