Celou cestu z Prahy nás pronásledovala hustá mlha, která se nerozplynula, ani když jsme vystoupali nahoru do kopců. Dům nebyl skoro vidět ani od vstupní brány na pozemek. Paní domu nás ale uklidňovala, že nejpozději za hodinu a půl už tu bude krásně. A bylo. Když mlha klesla do údolí a na obzoru začaly vykukovat vršky protilehlých kopců, pochopila jsem, o čem mi celou dobu vyprávěla.

Bydleli jsme v nedalekém městečku v dvougeneračním domě s mými rodiči. Dům měl poměrně velkou zahradu, ale okolí nám už v posledních letech nevyhovovalo. Z jedné strany k pozemku přiléhaly staré tovární obytné domy, z druhé zase „nové" panelové domy, a výška okolní zástavby k nám tak pustila sluníčko jen od konce února do poloviny října. Zimu jsme prožívali bez jediného paprsku. Manžel vždycky toužil bydlet někde, kde by měl kolem sebe prostor, rozhled, kde by se mohl celé dny kochat.

Láska na první pohled

Samozřejmě, že se mi taková myšlenka líbila, viděla jsem v tom ale i mnohem praktičtější stránku věci. Náš starý dům nebyl špatný, ale vzhledem k době, kdy byl vybudován, prostě svými vnitřními prostory nevyhovoval našim současným potřebám. Když se nám tedy začalo po finanční stránce dařit, rozhodli jsme se, že si postavíme nový dům, takříkajíc na stará kolena. Přízemní, bez zbytečných schodů, na místě s rozhledy a s takovým společenským prostorem, kde by se mohla scházet bez problému celá naše početná rodina.

Manžel se tedy posadil k internetu a začal hledat, jaký dům a potažmo i jaký stavební systém by pro nás byl ten pravý. I když to zní jako klišé, nakonec zafungovala láska na první pohled. Manžel jel služebně do Brna a po cestě domů se zastavil v Národním stavebním centru na brněnském výstavišti. Tam zavítal do vzorového domu firmy ELK, kde mu tehdejší obchodní zástupce pan Brátka v katalogu ukázal náš vysněný dům. Manžel se zaradoval, sedl do auta, přijel domů a hned ve dveřích mi oznámil, že si postavíme dřevostavbu. A netrvalo dlouho a zamilovala jsem se i já. Když nás pan Brátka vzal do realizované stavby v jižních Čechách a seznámil nás se spokojenými majiteli, věděla jsem, že už se naše rozhodnutí nezmění.

Komplikace s pozemkem

Pozemek jsme vybrali poměrně rychle, bohužel v územním plánu se jednalo o zemědělskou půdu. O to, aby byla parcela převedena na stavební pozemek, usiloval můj manžel čtyři roky. Museli jsme si zaplatit rozbor kvality půdy, který samozřejmě potvrdil, že pod velmi slabou vrstvou červenozemě se nachází už jen tvrdá skála. Pozemkový úřad nám dodaný posudek odsouhlasil a vydal rozhodnutí: parcela se nachází příliš daleko od obce a jednalo by se tak o satelitní zástavbu, kterou zde nechtějí. Můj muž se opět nevzdal, nastudoval patřičný zákon a zjistil, že pokud se v těsném sousedství pozemku nachází jakákoliv stavba, nejedná se o satelitní zástavbu. Protože náš pozemek přímo sousedí se silnicí, neměly úřady už žádné jiné argumenty a nakonec musely kývnout. Byly to ale opravdu velké nervy, protože realizační firma měla nastoupit v pondělí a my jsme dostali do ruky stavební povolení až předcházející pátek.

Interiér bez radiátorů

Pozemek je poměrně velký, má 6000 m². Protože jsme ho nechtěli celý udržovat, oplotili jsme jen jeho část, zbytek tak zůstal součástí okolních pastvin. I tak je to pořádný lán země. Když si ale manžel půjčí od syna traktůrek, má to celé posekané za necelou hodinu. Navíc ho to baví – jako každého chlapa, kterému dáte do ruky volant.

I když jsme byli poměrně nerozhodní klienti a často jsme něco měnili, v ELKu zůstávali ochotní a vstřícní. Rozhodli jsme se pro vytápění tepelným čerpadlem se zemním vrtem. I když počáteční investice nebyla malá, jsme naprosto spokojeni. Máme nastavenou stálou teplotu a celý rok se o to nemusíme starat. Naprosto vyhovující. Máme tady všude podlahové vytápění, i když nám to z ELKu rozmlouvali, nechtěla jsem už nikdy radiátory. A teď jsem maximálně spokojená. Teplo tady máme, okna se nerosí a už nikdy nebudu muset řešit, jak vyčistit prach ze všech záludných zákoutí.

Zdlouhavé dokončovací práce

Nestačili jsme žasnout nad profesionalitou a kvalitou stavební party, všechno klaplo přesně v rámci termínů, které dopředu udali. První týden nastoupili ráno v šest, a když jsem se v půl páté vrátila z práce, stály všechny obvodové stěny. Kdybychom si nechali postavit dům na klíč, ELK garantoval, že za šest týdnů bydlíme – po tom, čeho jsem u nich byla svědkem, tomu naprosto věřím. Nám všechny dokončovací práce trvaly rok a ještě dneska není všechno hotové.

Díky tomu, že jsme navštívili realizovaný dům a tři si podrobně prohlédli na fotografiích, uvědomili jsme si, co je pro nás důležité a nechali jsme si typový projekt na několika místech změnit. Postavili jsme si větší garážové stání s vedlejší místností, kde bude sklad a také sociální zázemí na léto, kdy trávíme hodně času na zahradě. Nachází se tam také kamenný sklípek, kde se bude ukládat doma vypěstovaná zelenina a ovoce a zásoba dobrého vína. Naše úsilí trvalo od nápadu postavit si nový domek neuvěřitelných deset let, říkáme si ale, že nic se neděje bezdůvodně. Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem, naopak – musíme teď koncentrovat veškerou naší energii na to, abychom se dlouho drželi v dobré kondici a mohli si tu ve zdraví vychutnat další léta našeho života.

Dům má naprosto jinou atmosféru, než jakou měl náš starší, zděný. Určitě je to dřevem, které nás všude obklopuje. Díky velkému prosklení je to tady hrozně pozitivní, světlé, krásně se tu daří květinám a kde se dobře daří květinám, tam se musí dobře dařit i lidem. Vybrali jsme si úžasné místo, někdy si říkám, že jsem tady asi v minulém životě rostla jako květina, protože si úplně připadám součástí okolní krajiny, jako kdybych sem odjakživa patřila. Když s manželem sedíme ráno u stolu a je tu taková mlha jako dnes, říkáme si, že jsme sami na světě. A je nám tu krásně.

Připravila Dagmar Šimonová
Foto Martin Zeman