Dřevostavba proti zažitým zvyklostem

Orientace domu proti zvyklostem

Květa (majitelka):

Pyšně se otáčíme k jihu zády. Výhled na sever je určen krásným lesem, jinak to prostě nešlo, a pak silnicí, která vede podél jižní hranice pozemku, respektive celého domu. Nebáli jsme se jí. Věděli jsme, že dům otočíme tak, aby nás silnice neobtěžovala a aby dům samotný odclonil hluk projíždějících aut a zahrada byla tišší. Funguje to. I proto mají všechny ložnice a klidové zóny okna na sever, tedy do zahrady s výhledem k lesu. Bydlíme tu rok a půl a jsme s tímto rozhodnutím naprosto spokojeni, nemůžeme si ho vynachválit.

Dana Jakoubková (redaktorka):

Otočení pobytové části domu k severu byl oproti všem poučkám a doporučením odborníků po čertech dobrý nápad. V den redakční návštěvy bylo venku už dopoledne skoro třicet nad nulou a příjemný, přirozený chlad v domě, v zádech s vánkem, který proplouval otevřenými okny skrz dům, byl k nezaplacení. A umíte si jistě představit, jak je teplo ve vrcholném létě na jižní, byť zastíněné terase, a jak příjemně se budete cítit ve stejnou dobu na opačné straně domu.

Dřevostavba obdélníkového tvaru

Květa:

Měla jsem spoustu představ a nápadů; atria a domy podivných tvarů, zkrátka vše, co bylo zajímavé. Obdélník jsme nechtěli. Ale nakonec jsme získali informaci, že jednoduchý tvar domu je nejlevnější, a tak jsme se alespoň pokusili vyřádit uvnitř, v rámci toho, co nám onen obdélník dovolil.

Dana:

Pokud by vnitřek této dřevostavby obsahoval paušalizované, sektorové zařízení interiéru, poplatné trendu šedého minimalismu, který tak často u novostaveb vídám, dost možná by, spolu se severní orientaci pobytových místností, tok energie stagnoval. Jenže tahle domácnost je jako živá bytost, ze které energie nejen vyvěrá, ale která sama obrovskou vyživující sílu i sama tvoří. Je tu všechno nezbytné, podstatné i žádoucí. Žádné signály nerovnováhy, žádné tmavé kouty, jedna velká „říše středu".

Dřevostavba s netradičními nápady a stylem

Květa:

Polovina dřevostavby je otevřená do krovu. Vešla se do ní i prádelna, moje vysněná místnost. Konečně! A hlavně: Podařilo se mi přesvědčit instalatéry, aby pověsili bojler pod šikminu, tedy nás vizuálně neobtěžuje, nezabírá místo a nemusíme mít "technickou místnost". Tento název nesnáším – je to taková "klasika". My ji prostě nemáme. Technická místnost je většinou místnost, kde bydlí pan bojler, případně větrací jednotka, a nikoho jiného tam nepustí. Ten náš je nad hlavou a neotravuje. A navíc: krásně hřeje, teplo zůstává pod šikminou, a prádlo, které tam věším na tyče po singapurském způsobu, také neobtěžuje (je tak vysoko, že se pod ním dá chodit) a krásně schne. Pak ještě japonské ochozy, které bychom možná jednou, na zimu nějakým způsobem zasklili, ale zatím nevíme jak. Singapurská tropická "otevřenost" na všechny strany – důležité je mít východ z každé místnosti ven, na zahradu, a pro ochlazení v létě je nutné, abychom mohli křížově provětrávat. A ještě „koupel mezi bambusy" – až vyrostou a budou vidět za oknem koupelny.

Dana:

Každý si něco schovává; kostlivce ve skříni, hrnečky po babičce, milostné dopisy... Rodina paní Květy vzpomínky z cest, z dalších domovů, z jiných časů. Dům je jich plný – architektonické prvky, nábytek, dekorace... I Květa je tak nějak duchovně plnější. Provinční hrany se léty obrousily, jiné kultury jí vnesly do života novou perspektivu i náhled na domov a žití jako takové. Rozmlouváme u stolu, proplouváme domem, brodíme se zahradou... a všechno, co řekne, má význam. Až na drobnosti je vše, co vidím, dobře promyšlené, někdy překvapivé a téměř vždy s přesahem „vidět za roh". Jako by nutnost přizpůsobit se cizímu prostředí a odlišné kultuře aktivovala potenciál kreativního myšlení.

Promyšlenost vnitřního prostoru

Květa:

Žádný zbytečný prostor (nudná dlouhá chodba) určený pouze na procházení. Nevím, zda se nám to podařilo, ale snažili jsme se. Vzhledem k nedostatku stěn a velkému množství knih jsme se rozhodli udělat "chodbu" tak širokou, až to nedává smysl – každý si ťukal na hlavu. Důvod: chtěli jsme nosnou středovou stěnu použít k umístění knihoven. Další důvod: v chodbě, či přesněji v hale je i herna / tělocvična pro děti, proto jsou zde i ty dětské pokojíky, které se dají zcela otevřít šoupačkami jak mezi sebou, tak mezi hernou, a vše se může přelévat, jak je potřeba. Pohybu nechceme klást meze.

Pyšně si také zakládáme na tom, že nemáme předsíň. Manžel je z malých předsíní na nervy, vždy se v nich všichni tlačí a čekají, až si ostatní nazují boty. U nás je to trochu jednodušší. Jediný způsob, jak vytvořit pocit "předsíně", tedy místa, kde končí ulice a začíná obytná plocha, je genkan – také čistě japonský a skvěle funkční prvek, který spočívá v zapuštění podlahy vstupu o pět až deset centimetrů níže, než je podlaha navazující, a kde se zouvají boty. Zvlášť, když hned naproti "předsíni" je ložnice a herna. Děti (žije se u nás spíše na zemi) tak díky genkanu nepřicházejí do styku se špínou z bot, respektive ta zůstává pouze v jeho prostoru.

Dana:

Tak si říkám, jestli u nás zbytečně nebazírujeme na nutnosti zádveří... Já pocházím ze statku a tam jsme si dřeváky vždycky zouvali na zápraží. Ale tenhle vynález mi přijde dokonalý! Něco jako předsíň a rohožka v jednom.

Česká sednice v moderní dřevostavbě

Květa:

Máme starou klasickou chalupu v jižních Čechách. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že v sednici je tolik světla i přesto, že okénka jsou malinká (v porovnání se současnými okny), dvojitá a blokovaná muškáty. Typická světnice / sednice, zdá se, nebo alespoň ta naše, je totiž přes půl chalupy a má tak okna na tři světové strany. Tuto myšlenku jsem tedy použila u nového domu a funguje skvěle pro denní světlo, jako pro rodinný život. Můžeme být stále spolu.

Dana:

Funkční zóny propojené do jednoho přehledného celku jsou dnes v novostavbách běžné. Ještě jsem ale nebyla v domě, kde by trojkombinace kuchyně-obývák-jídelna měla okna na tři strany tak velká. Mnohem více mě ale zaujalo ono zónové „pohraničí", které střeží krbová kamna volně postavená do prostoru a na která je vidět odevšad, a police s navazujícím kuchyňským ostrůvkem na straně jedné a knihovna na té opačné.

Domov, ve kterém budeme stále spolu

Květa:

To byl náš hlavní požadavek. Dětem je deset a třináct let a nemůžeme je dostat z našeho dosahu. Možná proto, že jsme většinu jejich života žili v zahraničí a byli jsme to tedy jen my čtyři a žádná širší rodina, museli jsme držet pohromadě. Teď je těžší se přeprogramovat. Jsme pořád všichni v jedné místnosti. Doufáme, a současně se obáváme, že jednou to nastane... Posuvné dveře u všech místností jsou jakýmsi překlenutím; děti mohou být (jsou-li odvážné) ve svém pokoji nebo na houpačce v chodbě, a přesto se cítíme spolu, i když jsou dveře zasunuté.

Dana:

Extrakt minulosti si vždy neseme s sebou. Není to věc objektivní časovosti, nelze ji „odpárat". Ano, děti byly s nám prakticky po celou dobu rozhovoru, ať už viditelně, či slyšitelně. Přelévaly se mezi domem a zahradou, v prostoru bez omezení, ale nepřekážely. Spřízněnost a vzájemnost prostupovala domem bez ohledu na to, zda byly dveře dětských pokojů otevřené či zavřené. Pro mě zvláštní pocit, když u dveří chybí klika i zámek. Jako kdyby prostory byly oddělené prodyšnou membránou.

Čeho lituji?

Květa:

V rámci úspor jsem zrušila posuvné dveře na terasu. Máme klasické otvíravé, ale je to nešikovné. Až ušetříme, necháme je určitě předělat. Manžel také plánuje více střešních oken nebo arkýř z půdy do zahrady, aby na půdě bylo "více" prostoru pro chůzi se vztyčenou hlavou; nyní to lze pouze na šířku dvou metrů podél středu.

Dana:

Že jsem nemohla strávit v domě více času. Byla to velice inspirativní návštěva s přesahem do netušených a nesmírně obohacujících „krajin".

Čeho nelituji?

Květa:

Hostinského pokoje s koupelničkou v podkroví. Je to investice za všechny prachy! Milujeme návštěvy a máme jich hodně. Takto nás minimálně omezují. I jim je pohodlně a mají své soukromí.

Čeho také nelitujeme a považujeme to za dobrou "investici", je terasa ze dřeva garapa. Už teď po roce vidíme neuvěřitelný rozdíl mezi molem u jezírka z modřínu a terasami, které se ani nehnuly. Zatímco ony jsou hlaďoučké, molo se celé zkroutilo a lezou z něj třísky.

Dana:

Že jsem po návratu z návštěvy o domě ještě další dva týdny přemýšlela, ačkoliv termín uzávěrky dotěrně klepal na dveře. Uvědomila jsem si, že čím pěknější dům je, tím hůře se mi o něm píše, respektive pocity se nesnadno formulují do vět prostých „klišé příběhu", bez tisíckrát omletých slov a frází.

Když se ale zamyslím nad tím, co jsem si z návštěvy přinesla nejcennějšího, musím konstatovat, že to je člověčina. Člověčina, která vymodelovala dům do architektonické formy, domov do určité atmosféry, člověčina, která dala pracovnímu setkání osobní rozměr, výrazně nad rámec potřebného. A na to se zapomíná stěží.

Komentář dodavatele

Považujte v procesu této stavby něco za nestandardní?

Celý proces byl nestandardní od začátku. Klienti žili v jihovýchodní Asii a veškerá komunikace probíhala po internetu. Díky velmi rozdílným časovým pásmům i náročnému klientovi probíhaly některé naše diskuze do brzkých ranních hodin. To nás ale na naší práci baví, překonávat výzvy, časová pásma a vzdálenosti.

Vyzvedl byste některou konstrukční zajímavost?

Naši klienti přišli s individuálním domem navrženým v jiném konstrukčním systému. Ten jsme upravili a použili systém Novatop – CLT panely. Tato konstrukce je staticky stabilnější, než byl původně navrhovaný systém. Díky tomu byla změna jednodušší.

Rozdílná byla práce s interiérem. Masivní dřevěné panely Novatop mohou být přiznaným konstrukčním prvkem interiéru, jde o pohledovou kvalitu nosných i příčkových stěn. S tím je ideální pracovat a myslím, že se nám to společně s klientkou podařilo. Velký podíl na tom má také kolegyně Jana, která interiéry u nás řeší a dokázala s náročnou klientkou najít ideální řešení.

Co vás na tomto projektu nejvíce bavilo?

Klient, který žije část svého života v zemích jako je Japonsko a Singapur, získá zkušenost s jiným klientským přístupem. Ten je potřeba vstřebat a naučit se klientovi naslouchat a vycházet mu vstříc. Specifický byl také požadavek a důraz klientů na vytvoření prostoru pro děti s ohledem na jejich vývoj i současné požadavky. Jsme rádi, že jsme obstáli.

S čím jste se trápili, pokud vůbec?

Pracujeme dost často s individuálními projekty od architektů, kteří neznají CLT, proto nebyla práce na úpravách ničím neobvyklým. Neobvyklá byla komunikace napříč časovými pásmy při omezené možnosti 2D prezentace. Dnes již vše projektujeme a prezentujeme ve 3D. Tato technologie by nám byla komunikaci dost usnadnila. Právě díky této zkušenosti a vývoji 3D technologie jsme dnes lépe připraveni na řešení se vzdálenými klienty. Práce na této zakázce tak byla motivací si tuto technologii pořídit a pracovat s ní.

Máte nějaký osobní postřeh ohledně přístupu stavebníků?

Asijský styl je založen na práci s materiály, barvami a jejich zpětné vazbě na uživatele. Někdo tento přístup nazývá Feng-shui. Také jsme se seznámili s pojmem Wabi-sabi, tedy s přístupem vycházejícím z japonské estetiky, který přijímá krásu věcí v jejich pomíjivosti a nedokonalosti. Je to vidět na použitých zařizovacích předmětech přivezených z cest. Ty se výborně doplňují se dřevem na stěnách domu. Díky citlivosti našich klientů k těmto přístupům má interiér domu neopakovatelnou atmosféru.

Ing. Václav Pinďák
3AE s.r.o

Zkušenost ze stavby dřevostavby

„Zpočátku jsme měli strach jen tak 'důvěřovat'; lidé varují strašnými zkazkami, jak je těžké stavět. Byla jsem na stavbě skoro každý den a určitě lezla všem na nervy. Nicméně postupem času jsme se nějak všichni naučili koexistovat a nakonec i nějaké vyvstalé problémy vyřešila firma velice pečlivě, s obrovským obětavým osobním nasazením, čímž si nás naprosto získala a my máme jen slova chvály i uznání. Během stavby se chovali velmi profesionálně, trpělivě a snažili se nám maximálně vyjít vstříc s veškerými našimi požadavky, které se různě během stavby měnily či navyšovaly – nebylo to pro ně vůbec jednoduché. Ale zvládli to skvěle, jen s několika posunutými termíny."

Květa s rodinou