Držme se tradičních nátěrů!

Petr Houška | Pátek, 12. říjen 2012 |

V dávné době nebylo chemických závodů, které by produkovaly nátěrové hmoty ve velkém objemu. Na dřevo se tedy používalo to, co dala sama příroda v místě stavby. Jedním z prověřených přírodních produktů je i tzv. volská krev a minerální barva - falunská červeň.

Volská krev - sice nevoní, ale chrání

Volské krve se využívalo v minulosti nejen k obarvení látek, kůže a vápenných omítek. Při nátěrech dřeva posloužila především jako konzervační prostředek proti vlhkosti, škůdcům, plísním a ohni. Krve se většinou nepoužívalo v čisté formě, ale přidávaly se do ní různé přísady, některých z nich se dokonce užívalo i samostatně. Jsou to například, fermež, zvířecí žluč a moč, vápno, oxidy železa z hlíny, saze, sůl a podobně. Některé látky obsažené v krvi mají i protipožární vlastnosti, tehdy to však nebylo známo. Pokud se nátěru užilo k ošetření podlah, vnitřních stěn a nábytku, povrch se natřel teplým voskem a následně vyleštil. Proces výroby základu nátěru z krve je velmi nelibého zápachu. Způsobu bylo více, ale většinou se nechala krev zhruba 14 dní odstát a z povrchu se sejmula sraženina. Urychlení výroby se dosáhlo zahříváním nádoby z krví. Je logické, že toxiny vzniklé biologickým rozkladem žluče, krve a moči nechutnají škůdcům. Zápach nátěru časem zmizí a my můžeme mít dobrý pocit z ekologické barvy a nepodpory nadnárodních chemických koncernů.

Přírodní minerální barvy - tradice severu Evropy

Nátěry, jejichž základní součástí jsou minerály, se v severských zemích používají po staletí pro přírodní ochranu dřevěných fasád. Jejich výroba je ekonomicky výhodná a především trvale udržitelná. Mezi nejznámější patří nátěr s názvem - švédská „falunská červeň". Její historie sahá až do 16. století, a to díky mechanizaci švédského měděného dolu ve Falunu. V jeho blízkém okolí se dřevěné stavby natíraly důlním kalem. Časem se přišlo na to, že nátěr chrání dřevo o dost lépe, než jiné nátěry. Tím se odstartovaly pokusy se složením a zkoušením nátěru. Postupem času se poměry složení směsi ustálilo. Během 19. století se nátěr z měst rozšířil i na venkov a ten je v dnešní době „na červeno". Základní složkou je tedy vypálená červená zemina, voda, pšeničná či žitná mouka, lněný olej a zelená skalice. Nátěr má velmi malou odolnost proti otěru, proto není vhodný na nábytek, podlahy a hračky.

Zajímáte se o přírodní barvy? Zanedlouho si zde přečtete o teakovém a tungovém oleji.

Hodnocení uživatelů: 5 / 13
Líbil se Vám článek?112