Milota Sidorová: Našim sídlům chybí zeleň a vlídnost

Milota Sidorová (1986)

• Vystudovala krajinnou architekturu, územní plánování, grafický design, filmovou produkci, metody sociálního výzkumu a management lidských zdrojů na školách v Evropě, Asii a Americe, včetně ČVUT Praha a MZLU Brno
• Zakladatelka festivalu reSITE – komplexní pohled na budoucnost měst (spoluzakladatel arch. Martin Barry a arch. Regina Loukotová)
• Fulbrightovo stipendium – urbanismus / New York, USA
• Zakládající členka asociace pražských festivalů Ladíme PrahuN (veřejný prostor)
• Zakladatelka iniciativy Ženy pražského veřejného prostoru
• Porotkyně architektonických a urbanistických soutěží
• Předsedkyně Úřadu pro územní plánování a výstavbu SR
• Ředitelka Kanceláře participativního plánování Městského institutu Bratislava (MIB)

Milota Sidorová
foto: archiv Miloty Sidorové

Propsalo se studium na pražské ČVUT do vaší vize i praxe něčím významným?

Poznala jsem osobnosti české architektonické scény a dnes již zesnulého profesora Henryho Hansona, který prosazoval mimo jiné soulad návrhu stavby s přírodními procesy a citlivost k jejím sociálním aspektům. Pro mě byl velkou inspirací a nasměroval mě k interdisciplinaritě.

Jaké zásadní věci jste si díky tomu uvědomila?

To, jak fyzické prostředí ovlivňuje chování lidí. Vlastně jsem si to uvědomila až díky studiu environmentální psychologie, která se těmito vztahy zaobírá. Pak už dostaly architektura a urbanismus úplně nové horizonty, které mě ve své šíři a možnostech nikdy nepřestaly fascinovat.

Můžete ty horizonty nějak přiblížit, specifikovat?

Jde třeba o otázku lidského rozměru. Ten je v psychologii člověka absolutně zásadní. Možná jste si ho uvědomila při návštěvě gotické katedrály. Obrovský prostor a výška způsobují, že se člověk cítí malý a ztracený. Toho církev velmi dobře dokázala využít pro to, aby posílila účinek poselství, které hlásala. Proti božské síle se pak člověk skutečně cítil malý a... pokorný.

V jiných prostorech se naopak můžete cítit velmi dobře, komfortně, hovorně a nezřídka jsou takové prostory menší velikosti, uzavřené alespoň ze tří stran – mají lidský rozměr. V architektuře jsou takové rozměry i přesně definované.

Podle čeho byly stanoveny?

Po druhé světové válce začali Američané stavět velké nemocnice podle nového modernistického proudu. Byly plné světla, foyer a vysokých stropů. Zarážejícím byl ale fakt, že se pacienti nejraději scházeli v malých místnostech. Návrháři nakonec tento zdravotní faktor vyčíslili na 18 metrů čtverečních; to byl rozměr místnosti, ve které se pacient cítil dobře na to, aby se otevřel, socializoval a lépe léčil.

Šlo by onen „lidský rozměr" vymezit i lidštěji?

Můžeme si to představit v jazyce našich měst. Při návrhu panelákových sídlišť byl, až na malé výjimky, lidský rozměr opomenut a stalo se to, že se v nich lidé cítili anonymně, nevznikaly komunity anebo vznikaly jen s velkými potížemi. Dnes už jsme od tohoto druhu plánování mnohem dál, protože je naším záměrem, aby lidé vyšli ze svých atomizovaných domovů a žili obcí a její architekturou.

V jakém modelu architektury se cítíte dobře vy jako profesionálka?

Po těch letech si myslím, že už mám spíš pozici někoho, kdo vytváří politiku v architektuře a územním rozvoji na různých úrovních. Osobně je mi blízké město pro pěší, právě v tom lidském rozměru. Rozumím ulici a chování lidí.

Vidíte rozdíl v ulici na vsi a ve městě, nebo mají nějaké rysy společné? Jaká by vlastně měla ulice být?

• Dobrá ulice je ta, která má zmíněný lidský rozměr, ve které neparkují auta na chodníku (to je základ) a chodník má dostatečně široký.
• Dobrá ulice je stíněná baldachýnem korun stromů, pod kterým mohu nejen procházet, ale i jet na kole nebo tlačit kočárek.
• Dobrá ulice mě vede od jednoho veřejného prostoru k druhému a poskytuje důvod k zastávkám, nejenom lavičky, ale i služby – kavárny, lékárny, ordinace, obchody, kanceláře anebo kulturní a vzdělávací zařízení.
• Dobrá ulice je dostatečně členitá svojí architekturou, třeba fasádami, nabízí možnost nahlížet do výkladů a objevovat svět za nimi.
• Dobrá ulice vás jako chodce baví a je bezpečná. Na „západ" od nás jsou takovými ulicemi tvořené celé čtvrti měst.

Co v obcích a městech nejvíce postrádáte?

Cit pro detail a estetično. Z hlediska krajinného urbanismu je dobře, když zastavěné prostředí respektuje to přírodní a těží z jeho kapacit, potenciálu a inteligence.

Můžete dát nějaký příklad, kde funguje?

Hodně mě inspirovaly a přišly mi jako velmi dobrý počin architektonicko-urbanistické soutěže, které už směřují ke krajině a krajinářskému urbanismu. Dobrým příkladem je třeba revitalizace jezera Milada na Ústecku (bývalý důl) nebo krajina příměstského parku na soutoku řeky Vltavy s Berounkou.

Dáváte vysokou důležitost plochám divočejší až divoké vegetace i v rámci lidských sídel, ať už venkovských, nebo městských?

O takovém biotopu už se dá hovořit jako o zdroji a je třeba s tím pracovat, protože jde o bezplatnou klimatizaci. Je možné z takového divokého sukcesního (postupné změny ve struktuře a funkci společenstva v průběhu ekologického času, pozn. red.) náletu vytvořit dočasný park a otevřít ho veřejnosti. Nebo opravdu musíme začínat každou stavbu tím, že zem srovnáme i s ornicí na dřeň?

Skvělým dokladem toho, že se dá pracovat i se stávající vegetací, je developerský projekt Hájpark v bratislavské Petržalce. Developer namísto toho, aby část lužního porostu zničil, do něho prakticky vestavěl obytný komplex. Výsledek je úžasný. Jako by projekt měl vyzrálost desetiletí.

Je totiž třeba myslet na to, že nově vysazené stromy a keře by v dnešním klimatu už nedosáhly běžného věku, který má zeleň již existující; častěji by zašly. Takže když vidíte zelené vizualizace nějakého projektu, je třeba na ně koukat střízlivě, protože jejich realizace bude stát investora obrovské úsilí a peníze.

V Česku je doslova revolučním příkladem v tom nejlepším smyslu brněnské sídliště Lesná s několika tisíci bytů, kde byly zachovány přírodní prvky terénu a domy byly včleněné do již existující vzrostlé zeleně divoké krajiny s lesy a roklemi. Pozoruhodné je, že bylo vystavěné v letech 1966 až 1968.

Který aspekt výstavby nejvíce hřeší proti přírodnímu prostředí?

Jde hlavně o to, že jsme naše sídla udělali hodně nepropustná. Zatímco se tu spolu bavíme, nad Českem i Slovenskem se srazily dvě cyklóny a v obou zemích máme třetí stupeň povodňové pohotovosti. To obrovské množství vody se musí někam vsáknout a někudy odtéct. Ale kam a kudy, když máme nejen kolem domů rozsáhlé asfaltové a betonové plochy?

Stejně tak musíme už dnes zvažovat nejenom plošnou výměru zeleně, ale i její kvalitu. Už když jsem byla na vysoké, hovořilo se o potřebě extenzivních trávníků a luk, které není třeba sekat. A právě ty musí proniknout do našich zahrad, parků a měst. Protože sekat trávu – a často na tu nejnižší úroveň i v extrémně dlouhých obdobích sucha – je zvěrstvo. A poslední věc, kterou je třeba otevřít, je otázka původních versus invazivních druhů rostlin.

Existuje seznam stromů a keřů, které by se prý měly za každou cenu zlikvidovat. Jenže původní druhy už v dnešních podmínkách přežívají těžko. Zkrátka klima i planeta jsou v pohybu, ekosystémy se pomalu mění a my bychom měli přístup k vegetaci přehodnotit. Je s podivem, z kolika slovenských a jihomoravských zahrad už vykukuje fíkovník nebo olivovník.

Lidé se na venkov ale často nestěhují s tím, že z nich budou venkované, kteří by intuitivně rozuměli klimatickým, hospodářským i krajinným poměrům dané lokality. Není to pro ně existenčně důležité, nepotřebují být mentálně srostlí ani se širším okolím obce. Původní účel venkova – potravinová produkce – už vzal za své a novousedlíci tam velmi často pouze bydlí, ne žijí. Za prací jezdí do města, náročné klimatické poměry řeší lepšími stavebními materiály, vodu lze téměř kdekoli vyvrtat atd. Navíc přicházejí z odlišného rezidenčního prostředí a sociálního klimatu, takže proč by se takovými úvahami měli zabývat?

Z mého pohledu má výstavba vždy existenční podtext. Protože všechno, co se staví tak, aby respektovalo dané přírodní podmínky, představuje menší zátěž pro dané životní prostředí. A samozřejmě i nižší finanční náklady. Podívejte se třeba na staré hornické domy v Banskej Štiavnici (UNESCO), které stavěli naši předkové a ony vydržely staletí. Byly postavené s ohledem na terén, spád vody, oslunění...

Dnes přírodu přetlačujeme. Ale za jakou cenu! Nebo si vezměte města jako bývalá Astana, dnes Nur Sultan v Kazachstánu anebo Dubaj. Jsou to vlastně umělá města a v momentě, kdy přijdou o zásobování energií, jsou vydaná napospas přírodě. A že k úpadku a zánikům měst docházelo, víme, i když v životě jednoho člověka je to ne zcela běžná věc.

Dala byste mi za pravdu, že v tom, jak se poslední dobou rozrůstají periferie obcí – a jedno, zda městské, nebo vesnické –, je něco nezdravého?

Ano, jde přesně o to nepromyšlené rozrůstání. To je problémem, a nejen ekonomickým, ale i environmentálním. A nejde jen o biotopy (rostliny, zvířata). Vznikají části, čtvrti obcí bez identity. Kde jsem? Ve městě? Na vesnici? Jsem součástí nějakého příběhu? Jakou identitu tahle obec má? I to jsou otázky, které ovlivňují pocit sounáležitosti a propojení s územím, místem, kde žiji.

Jak konkrétně může výstavbu rodinných domů ovlivnit povědomí o klimatologii a ekologii? Nad čím by se měl stavebník/architekt domu zamyslet?

Možná neuvažovat vůbec o domě? ... O domě za městem? Případně více přemýšlet nad lokalitou a jejími možnostmi. Takovými, aby člověk nebyl vydaný na milost a nemilost přesunu autem za čímkoli někde mimo dům, který postavil nebo koupil.

A nemluvím jen o materiálních zdrojích. Jde také o komunitní soudržnost. Je prostor, ve kterém budu žít, stavěný tak, abych poznala sousedy, lidi z blízkého okolí, abychom mohli vytvářet vazby a pomáhat si v případě potřeby? A že minimálně těch klimatických příležitostí k solidaritě přibývá...

Myslíte si, že lze koncipovat příměstskou a městskou výstavbu v módu kvality, která nabízí prostor, soukromí, vzduch, přírodu, klid, zvířata, komunitu...?

Jistě. Vždy záleží na přístupu, počínaje územní studií a územním plánem.

Správně uchopený územní plán a urbanismus tedy může motivovat obyvatele k vnímání bydlení jako součásti něčeho i tam za plotem?

Správně uchopený plán nastavuje rámec pro služby, veřejný prostor i hmotu sídla tak, aby někde mohla vzniknout centra, díky nimž si nějaký vztah k obci či městu vybuduji. Všechno ale nemusí navazovat na historické struktury. Dá se vytvořit vztah i k novému místu. Klíčem k jeho tvorbě ale je trávit v něm dostatek smysluplného času, aby vznikaly zážitky, které ho budou formovat.

Ten, kdo se stěhuje za město, by si měl položit otázku, zda tam bude jen přespávat a dojíždět, nebo skutečně chce dát novému prostředí kus své identity, ukotvit se v něm. Pokud to druhé, pro nové místo je to výhra a příležitost. A právě na tuto příležitost musí samosprávy reagovat.

Moje zkušenost říká, že se tak děje zřídka. Navštívila jsem desítky nových rodinných domů na venkově, na okrajích malých měst, jejichž majitelé velké město opustili. Velmi často chybí návaznost na veřejný komunitní prostor, domy i celé „sekce" domů působí jako fragmenty, bez vazby na terén a krajinu i bez ohledu na vazby sociální. Jsou takovou zmenšenou podobou předměstských satelitů. Někdy mi přišlo, že nová zástavba místo i danou lokalitu přetěžuje nároky na parametry současného bydlení jako nevhodné tvary domů, francouzská okna, barvy fasád, koncepce zahrad, ploty... Existuje hranice přijatelného? Koho se ptát proč?

To je široká otázka s mnoha úhly pohledu. V první řadě je skvělé, že územní plány vůbec existují; u vás jsou dané legislativou, na Slovensku ze 40 procent chybí, a tím pádem absentují jakékoli funkční a prostorové vazby. Za druhé to je o kvalitě územního plánu, od zadání obce a vstupů v celém procesu vůbec. Mým nedávným úkolem bylo postarat se o reformu územních plánů na Slovensku.

Dodali jsme do nich povinné regulativy a mimo ty tradiční jako výška a zastavěnost pozemku i regulativy veřejného prostoru a zeleně. Tím pádem se musí každá obec zamyslet na základními kvalitami prostoru. Do politiky, a dokonce i do nejvyšší úrovně EU se znovu vrací téma kompaktnosti. Takže by se efektivní a příjemné urbanistické struktury měly opět dostat i do okrajů obcí a na předměstí.

Může do té kvality mluvit občan – budoucí stavebník?

Stavebník má v tomto velké slovo. A jde samo sebou o jeho povědomí a rozhodnutí, kde a jak stavět, zda je pozemek vyčleněný na periferii čehokoli opravdu dobrou investicí pro život. Například dům za městem může znít jako sen. Ale pokud chybí vybavenost lokality, může se stát, že mladá rodina zůstane v tomto prostoru uvězněná. Pokud jde o ženu s dítětem, jejíž partner odjíždí každodenně za prací, stane se vyloučenou lokalitou.

A jistě si vzpomínáte z počátků satelitního stavebního boomu na termín „zelená vdova". Syndrom ženy uvězněné s dětmi na předměstí bez možnosti jakéhokoli vyžití. Kdo si tento scénář zažil, bude posouvat svoje povědomí dále. Jde ale i o to, jak je naše vzdělávání, profese architekta a územní plánování otevřené takovým uživatelským příběhům. Já mluvím o aspektu inkluzivity, kde se každý v prostředí cítí být součástí celku a kde jsou podporovány příspěvky každého jednotlivce.

Touha po vlastním domku se zahradou už ale možná narazila na své limity. Existuje budoucnost, která by neohrožovala zemědělský půdní fond ani životní prostředí? Z pohledu architekta, urbanisty – není už krajina experimentem?

Po dobu mého působení v Úřadu pro územní plánování a výstavbu Slovenské republiky jsme připravovali legislativu územního plánování a velmi dobře jsme si uvědomovali, jak důležitým zdrojem bude zemědělská a lesní půda.

Existuje dokonce jistá evropská směrnice, která hovoří o tom, že by se po roce 2050 města neměla rozšířit ani o metr. Dalo by se říct, že jde o ekvivalent hesla: A dost, stěhujeme se na Mars! Tím chci jen zdůraznit, jak důležité je téma ochrany přirozeného přírodního prostředí, a hlavně zamezování zbytečného záboru půdy.

Nedá mi to se nakonec nezeptat: žijete v rodinném domě nebo chtěla byste žít?

Rodinný dům vnímám jako velkou zodpovědnost a zátěž, kterou nechci obětovat. Můj život se dobře vyvíjí ve vybaveném městském bloku. Ale jestli někdo strašně touží po domku na poli za vsí či městem, ať si ho postaví. Ale také by měl být ochoten snášet férové následky, i ty ekonomické, které ho tato volba bude stát.