Marcela Steinbachová: Napodobujeme nesprávné společenské vzory

• Studium: AVU Praha, Škola architektury, doktorát, 2016, Institut základů vzdělanosti FF UK, Bakalářské studium
• Zahraniční stáže: Cooper Union, New York Letní škola architektury v Salzburku, Universität für Angewandte Kunst Wien, ateliér architektury (Coop Himmelb(l)au)
• Ocenění: Grand prix Architektů 2019 – Čestné uznání za interiér (Česká divadelní fotografie), Česká cena za architekturu – výjimečný počin 2016, Architekt roku 2016, Nominace na Interiér roku 2005 (společně s J. Hofmanem), 1. cena v soutěži na úpravu Masarykova a Malého náměstí v Benešově, 2018, 1. cena v soutěži na expozici dopravy, Dopravní hala, NTM Praha, Cena za úpravu předprostoru lázní v Třeboni a rekonstrukci interiérů lázní
• Pedagogická činnost: Působila několik let jako odborná asistentka na škole architektury AVU
• Ostatní: Založila a vede projekt Kruh (zapsaný spolek) a všechny jeho aktivity (přednášky o architektuře, festival Den architektury a festival Film a architektura), je editorkou sborníků Texty o architektuře, které vydává Kruh.

Letošní tématem přednášek Kruhu je Severská cesta. Kam, obrazně řečeno, vede?

Je to cesta za architekturou spojenou s krajinou. Ať už je to kontext s dramatickou přírodou severu nebo využívání přírodních materiálů a přemýšlení o tom, jakým způsobem reagovat na současnou klimatickou změnu. Zároveň je to cesta k udržitelné architektuře.

Vlastně většina příkladů, které bychom rádi ukázali, je realizována z přírodních materiálů, někteří architekti dokonce vyvíjejí prototypy, které mají posunout vnímání architektury a materiálů v architektuře trochu dál.

Jednou ze základních premis kvalitní architektury je ale kontext – návaznost na současné i historické podmínky daného místa. Dají se podle vás principy severské architektury přenést do našich podmínek, aniž by kontext utrpěl? Respektive má v dnešní globální době kontext vůbec smysl?

Smysl určitě má. Nemůžete vzít konkrétní objekt třeba z Norska nebo Švédska a přesunout ho do Krkonoš. Ale můžeme převzít koncept, základní myšlenky a rozvinout je v našich podmínkách.

A tím konceptem nebo základní myšlenkou může být například...

Dbát na to, aby příroda byla součástí našich sídel. My jsme si navykli na to, že založíme park, vysadíme stromy, ale to nestačí. Uvedu příklad z Kodaně, kde se při městském plánování například řešilo i to, jak má být město osvětleno, aby byly vidět v noci hvězdy. Zdá se to jako banální věc, ale není. A v severských zemích jsou takové zdánlivé detaily prioritou.

Proč myslíte, že nejsou prioritou u nás?

Myslím si, že s ohledem na to, jakou za sebou máme minulost, máme asi priority jiné. Věřím, že se někdy dostaneme na úroveň třeba právě Dánska, ale nebylo to prostě zatím na programu dne.

Myslíte si, že tři desetiletí od Sametové revoluce jsou pro to málo?

Tyhle věci se nedají uspěchat, každý národ potřebuje svůj čas. Absolvovali jsme složitou cestu svobody a mám dojem, že jsme teď někde trošku jinde, než jsme si původně představovali. Na druhou stranu těžko můžete lidi omezovat v používání auta, protože se to tak děje v Kodani nebo na některých místech v Německu. Tady jsme k tomu prostě ještě nedospěli.

Má smysl třeba právě takovou věc, omezení dopravy, uplatňovat restriktivně, nebo k tomu musíme dojít spíše sami, bez nátlaku?

Nařizovat svrchu asi není řešení. Navíc nikomu se do toho nechce. Když vláda přijde s potřebnými restrikcemi, další volby asi už nevyhraje. Nepopulární kroky odkládá. V Dánsku je již několik desítek let u vlády jedna strana, takže se tam neskáče od názoru k názoru po jednotlivých volebních obdobích.

Neříkám, že je správně, aby vládla ta nebo ta politická strana, ale faktem je, že politická kontinuita vede k naplňování dlouhodobé vize, v případě Kodaně například konkrétně vize uhlíkové neutrálnosti. Jdou smysluplně krok po kroku. My se jednou za čas otočíme k vizím zády a jdeme úplně jinam.

A pak se zase vracíme k původnímu směru. Je to pak složitější, náročnější a možná i ekonomicky nevýhodnější cesta. Ale jak jsem řekla zřejmě není jiná možnost, protože těch třicet let bylo asi opravdu málo.

obr.: Rodinný dům v Mohren, ateliér Skupina (Marcela Steinbachová) a Martin Rusina. Foto: Filip Šlapal

Ale určitý posun je vidět, ne? Třeba zrovna v oblasti trvale udržitelné architektury a stavebnictví a ekologie. I když je fakt, že ekologie má u nás trochu pejorativní nádech, je trochu vysmívaná...

Protože my si děláme legraci ze všeho. A zpochybňujeme. Ale to, že se děje klimatická změna, je nezpochybnitelné. To vidíme, o tom se přesvědčujeme na vlastní kůži. Je ale otázka, jak k tomuto problému přistupujeme.

Například?

Vezmu-li to z hlediska ekologie, úplně například nechápu, že si někdo postaví dům a obalí ho polystyrenem. To mi moc ekologické nepřijde. Respektive chápu to z pohledu ekonomiky investora – ušetříte za provoz.

Kdyby ten dům ale byl menší, mohl by mít třeba trochu horší zateplení, přitom náklady na jeho provoz by byly stejné a mohli bychom se obklopit přírodními materiály. Asi bych raději chtěla menší dům s dražšími dřevěnými okny než velký dům s plastovými...

Problém vidím v tom, že sledujeme a napodobujeme společenské vzory, které se snažíme naplnit a které nejsou tak úplně správné.

Jak bychom ty zažité vzorce měli změnit? Jak přenastavit společenské hodnoty?

Nejsem kouzelník, abych vám dokázala na tohle odpovědět. Celospolečenský problém musí společnost řešit napříč, ve všech oborech. Když to vztáhnu na sebe, na Kruh, my se o to snažíme osvětou. O architektuře a urbanismu se mluví čím dál víc.

V tomhle vidím za dvacet let našeho působení velký posun. Ale trvá nám to déle než v jiných západních zemích.

Posun u soukromých investorů je patrný, ale zaostává veřejný sektor, který by měl jít vzorem. Těžko si třeba vybavit významnou veřejnou stavbu za posledních pět deset let.

Teď se realizuje radnice Prahy 7, která vznikla na základě soutěže. Bohužel architektonických soutěží je relativně dost, ale ne všechny se dostanou do fáze realizace. A teď se můžeme ptát proč. Proč, když už město nějakým způsobem investuje spoustu prostředků do architektonické soutěže, nedojde na fázi realizace?

Máte na to svůj názor?

Jsou to politické vlivy. Mění se zastupitelé, každý má jinou představu o tom, co je v uvozovkách hezké, kvalitní. Například návrh památníku v Pardubicích, s nímž můj kolega uspěl v soutěži, nakonec skončil jako taková průměrná socha.

Přitom město zadalo soutěž až do stádia prováděcí dokumentace, která byla vyprojektovaná, nicméně někdo v zastupitelstvu se rozhodl, že se mu projekt nelíbí a objednal si sochu od někoho jiného.

To je kromě jiného aktem neskutečného plýtvání veřejnými penězi. Dokud se tohle bude dít, nemůžeme čekat razantní změny v tom, co se staví, respektive spíše nestaví.

Pojďme ke Kruhu. Jak vlastně vznikla myšlenka na jeho založení?

Já jsem ráda, když se vyjíždí do zahraničí, kde se můžeme inspirovat. Kruh vznikl na základě takové inspirace. Byla jsem ve třetím ročníku vysoké školy na stáži Sokrates ve Vídni. Zaujalo mě, že tam probíhala řada akcí o architektuře a nebylo to třeba jen jednou za měsíc.

I soukromé ateliéry pořádaly například dny otevřených dveří nebo výstavy. Minimálně jednou týdně se ve Vídni konala veřejná akce o architektuře a já je navštěvovala. Všechny byly zadarmo, což mě jako studentovi vyhovovalo, a když jsem se vrátila sem, uvědomila jsem si, že v Čechách nic takového neexistuje.

Vrtalo mi to hlavou. Díky nějakým vizím a šťastným setkáním jsme zrealizovali první akci, což bylo první čtvrtek v březnu, před dvaceti lety.

obr.: Od 1. do 7. října by měl proběhnout jubilejní 10. ročník akce Den architektury. Foto: René Volfík

S kým proběhla ta šťastná setkání?

Třeba s kamarády, kteří mi poskytli prostor zadarmo a já se mohla posunout k realizaci tehdy bláznivé myšlenky realizace přednáškové akce na koleni. První akce byla nad Roxy v klubu Universal NoD, v prostoru tehdejší kavárny. Měla ohromný úspěch a návštěvnost, což jsme ani nečekali, takže jsme se z kavárny přesunuli do divadelního sálu.

A setkání s odbornou veřejností? Kdo vás ovlivnil nejvíce?

Obecně určitě Emil Přikryl, tehdy působící na Akademii výtvarných umění, kde jsem dostudovala architekturu. Ovlivnil mě i můj první pedagog Martin Rajniš. Ten u mě nastolil cestu k takové neustálé nespokojenosti nad výkonem.

Z akcí Kruhu mě hodně zaujal loňský belgický cyklus ateliérů, Belgie je považována za mekku současné architektury. Ale skvělý byl i holandský cyklus, cyklus architektek... Každý z ateliérů vás ovlivní a já jsem ráda, že lidé velmi dobře reagují i na neznámá jména, jako to bylo právě u belgického cyklu, který měl velký úspěch.

Je to důkazem toho, že nám odborná společnost důvěřuje, že dokážeme sledovat směřování současné architektury.

Co tím trendem současné architektury je?

Já nejsem teoretik architektury, to byste se měl zeptat někoho jiného.

A když vezmeme váš osobní názor?

Nechci, aby to bylo bráno jako dogma, je to můj názor... Podle mě příklon k rekonstrukcím, renovacím, ale současným způsobem. A přijde mi, že trochu pominula doba slavných velkých jmen. Toho, co vzniká, je neskutečné množství, a vyznat se v té kaši je čím dál náročnější.

Dříve stačilo sledovat pár jmen, dneska už to tak není. Do třetice – rozhodně vnímám jako trend promyšlenější využívání zdrojů. Šetření se zdroji, recyklaci a také příklon ke stavbám menšího měřítka. Řekla jste, že u odborné veřejnosti máte důvěru.

Respektuje vás. Co laická veřejnost? Je u ní zájem o kvalitní architekturu vyšší?

Já myslím, že ano. Na laickou veřejnost je cílen festival Den architektury, který se snaží zprostředkovat programy našich přednášek ve stravitelnější formě, a to procházkami po městech s odborníky. Obecně si myslím, že povědomí o architektuře se každým rokem proměňuje, zlepšuje, média více informují, ale pořád na tom nejsme jako v západních zemích, kde jsou součástí příloh denního tisku rozhovory s architekty nebo prezentace nejlepších novostaveb. V tomto ohledu jsme ještě pozadu.

Co je vlastně cílem Kruhu? Respektive co by vám v souvislosti s jeho činností udělalo radost?

Myslím, že není cílem tu být dalších dvacet let, ale spíše udržovat kurátorskou linku na vysoké úrovni.

Když se podíváme na letošní ročník ‒ Co bychom se od Skandinávie měli naučit?

Dělat věci pořádně. Ne polovičatě. Využívat přírodní zdroje. Je ale otázka, jestli tu třeba dřevo bude za dalších třicet let...

obr.: Budova sauny v Helsinkách, dřevostavba od ateliéru AVANTO, který by měl mít v květnu přednášku v rámci Kruhu. Foto: AVANTO Atelier

Výrazným problémem současného stavebnictví je sociální aspekt a finanční stránka věci. Fenomén vlastního bydlení, který prochází krizí, a vyvstávají otázky, zda je tento model udržitelný.

To je ale minimálně problém evropský, určitě nejen náš. V Čechách je ale to specifikum, že jsme se obecního majetku v kvantech zbavovali, přitom už tak dvacet let se ví, že to bude problém. Není kde a za co stavět sociální byty. Zároveň pořád probíhající privatizace, což je paradoxní. Nedostatek bytů je důsledek toho, co se dělo, ale i toho, co se děje, jako velký problém vidím levný turismus, airbnb...

Když jsme u tématu cest ‒ jaká je cesta z tohoto konkrétního problému?

Město bude muset nastavit pravidla developerům, kdy součástí jejich výstavby budou sociální byty, které bude mít magistrát nebo obce pronajaté za výhodných podmínek. Města musí mít možnost zasahovat do rozvojových projektů a směřovat je správným směrem, nejen směrem nejnižší ceny výstavby.

Co zmenšení bydlení? Jedno z témat chystaných přednášek Kruhu zní Malé stavby, moduly pro jednoho člověka...

Je to jedna z možností. Cesta k jednoduchosti a malé měřítko jsou jedním z řešení udržitelnosti. A třeba vštěpovat nové vzory bydlení už od dětského věku, jako se o to snažíte již několik let... To je jeden z mých dlouhodobých zájmů, protože chceme-li změnit ve společnosti vnímání architektury, musíme začít u těch nejmenších.

Kruh se zabývá vývojem programu pro učení architektury ve školkách a na školách, ale je to dost složité. Dostat něco do programu škol je náročné. Ale třeba znovu inspirace ve Skandinávii, konkrétně ve Finsku – tam existuje něco jako ZUŠ, ale věnovaná jenom architektuře. Tak třeba se to podaří.

Pojďme ještě k vaší vlastní architektonické praxi, na čem nyní pracujete?

Nedávno jsme dokončili obnovu stavby Školy architektury Akademie výtvarných umění v Praze. To je projekt, kterému jsme se věnovali rok a půl. Teď pracujeme na rekonstrukci domu ve vnitrobloku ve Vršovicích, sál Přítomnost, centru pro 55+ v Praze a další.

Máte nějaký vysněný projekt, který ve vašem portfoliu chybí?

Kdybyste se mě zeptal po škole, řekla bych určitě kulturní instituci. Ale teď už je pro mě spíše než projekt samotný důležitější fakt, pro koho navrhuji. Potřebuji, aby byl klient otevřený a inspiroval mě, protože dotáhnout jakýkoliv projekt vyžaduje velké úsilí a role klienta je nezastupitelná.

Řekněte mi, proč je to velké úsilí? Proč při vzniku nějakého projektu všichni vlastně trpí, když všichni chtějí, aby se to povedlo...

A opravdu všichni chtějí? Pomineme-li nějaké případné politické tlaky, tak stavební firma chce stavět co nejjednodušeji, investor chce mít svůj projekt hotový co nejdřív, takže se často přikloní k jejímu názoru. Ušetří pár dní či týdnů, výsledek utrpí, přitom v domě pak bydlí po zbytek života... Architektura je proces, který nemůžete uspěchat.

Takže ideální klient by v sobě měl mít určitou dávku disciplíny?

Ideální klient je takový, který si nechá poradit a umí přijmout radu a důvěřuje odborníkovi, zároveň ale je ochoten vést dialog. Ale disciplínu bychom v sobě měli mít všichni.