Redakce časopisu DŘEVO&stavby vystoupila z komfortní zóny do oblak (fotogalerie)

Michal Babor | Středa, 11. říjen 2017 |

Když nás přestane momentálně bavit sedět za redakčním stolem a vymýšlet a tvořit náplň stránek našich časopisů, sebereme se a uděláme si výlet. Odpočinkový, ale poučný. Za zábavou i za poznáním. Takový, jaký jsme absolvovali začátkem září.

Morava, Toyota a buchty na cestu

Naším cílem se tentokrát stala Morava, přesněji řečeno Haná a Jeseníky. Už dlouho jsme se totiž chystali navštívit ojedinělou Stezku v oblacích na Dolní Moravě, a abychom byli tak zvaně vytíženi, cestou jsme se zastavili ještě na exkurzi ve firmě Agrop Nova, která vyrábí panely z křížem vrstveného dřeva Novatop.

Abychom si redakční team building skutečně užili a dostáli podstatě tohoto novodobého termínu, chtěli jsme se vypravit na cestu jen jedním vozem. Nakonec však ani osmimístná Toyota Proace Verso nestačila a museli jsme ji doplnit ještě osobním automobilem. I tak jsme ale posilněni výbornými Veroničinými buchtami dokázali cestou rozvíjet více či méně duchaplná témata, z nichž s některými se už brzy setkáte na stránkách časopisu. Napadlo vás třeba někdy, jestli je reálné, že bychom přišli o všechny lesy, kdyby se stavělo pouze ze dřeva?

---

Zajímá vás, co si z cesty odnesl jeden každý z nás?
Proklikejte se fotogalerií - komentáře všech členů redakce najdete právě tam!

---

Oběd v Chorvatsku

Téměř čtyřhodinová cesta na Hanou nakonec uběhla celkem rychle, částečně i proto, že nás čekal oběd u Plumlovské přehrady. Naše předvojná posádka v osobáku si sice spletla zámek s hotelem a dožadovala se stravy na personálu kulturní památky, nakonec jsme si ale destinace ujasnili a po obědě ještě stihli nasávat atmosféru začínajícího babího léta, ne nepodobnou chorvatské idyle, na terase hotelu. Někteří sice museli zdejší gurmánský zážitek vyrovnat stopečkou bylinného likéru, jiní cigaretkou na zažívání, ale nakonec se opět prokázalo, že hlad je nejlepší kuchař...

Jak jinak než s exkurzí

Uspokojivše přízemní pudy přesunuli jsme se do plumlovské pobočky firmy Agrop Nova, kde začíná proces výroby CLT panelů se značkou Novatop. Zaujala nás především stará pilnice, budova (jak jinak než dřevěná) z poloviny 19. století jako stvořená pro založení technického muzea, kde se skladuje vysušené dřevo připravené na převoz do výrobního závodu. Prohlédli jsme si i sušicí pece, prostorné haly, v nichž se mokré řezivo suší několik dnů až týdnů, než jeho zbytková vlhkost dosáhne 8–12 % a může být použito k další výrobě. Je pozoruhodné, že tolik tepla, za které by se nemusela stydět ani pravá finská sauna, lze vyrobit jen díky dřevu, které vznikne jako odpad při výrobě panelů.

Z Plumlova je to do Ptení, přesněji řečeno do Ptenského dvorka, jen coby kamenem dohodil. Právě tady se vaří CLT se značkou Novatop. Paní Kateřina nás provedla nejen celou výrobou, ale odhalila nám i zákulisí továrny a její historii. Ta se začala psát v devadesátých letech s výrobou tak zvaných biodesek používaných tehdy především jako obkladový materiál a určených především na export. Teprve později, někdy na přelomu milénií, se zrodila myšlenka povýšit tento materiál na ucelený stavební systém, který se dnes už běžně používá pro konstrukci nejen rodinných domů. Prohlédli jsme si obrovskou, plně automatizovanou pásovou pilu, která podélně řeže fošny na jednotlivé lamely a pomocí skeneru je důkladně „vyšetří" a roztřídí podle kvality, i další pracoviště, kde se z jednotlivých lamel skládají a lepí biodesky. Ačkoliv bychom se v provozu za špunty do uší rozhodně stydět nemuseli, poslouchali jsme pozorně, protože nahlížet v této zajímavé kuchyni pod pokličky se nám nepodaří každý den...

Za dveřmi, které byste v provozu málem přehlédli, se ukrývá know-how firmy. Rodí se zde systém Novatop. Na názorném panelu nám paní Kateřina názorně představila všechny možné druhy panelů a jejich využití, zatímco za našimi zády (ale ne za našima očima) se právě vyráběl jeden ELEMENT, což je název pro dutý žebrový panel využívaný pro stropy a střechy. Na všetečný dotaz, zda lepidlo, které se při konstrukci panelů používá, není zdravotně závadné, se nám dostalo nikoliv nezajímavé odpovědi: polyuretanová lepidla podléhají certifikaci podle přísných evropských norem a obsahují méně formaldehydu, než kolik ho obsahuje samo dřevo. Kolem obrovského CNC stroje, který právě vyráběl obvodový panel pro některého budoucího majitele krásně voňavé dřevostavby z Novatopu, míříme k východu. Tady už stojí dva prázdné kamiony připravené na odvoz hotových panelů na stavbu.

Vše je hotovo, my také!

A hotoví jsou i někteří z nás. Výklad byl vyčerpávající a několikahodinová exkurze zmohla i ty členy redakce, kteří obcestovali skoro celý svět. A to ještě netušili, že cesta přes Litovel, Šumperk a díru u Hanušovic potrvá skoro dvě hodiny a místy se bude pěkně klikatit. A tak došlo i na bledé tváře a kinetózní stavy, které se naštěstí podařilo vyřešit výměnou míst v Toyotě a předvojovém osobáku, který se ale většinu času držel v závěsu...

S bezhlavým myslivcem, přes rybníček Brčálník

Byla-li pro nás výroba panelů Novatop profesním zážitkem, cesta na chatu Slaměnka pod vrcholem Slamníku a v těsné blízkosti Stezky v oblacích byla zážitkem vskutku adrenalinovým. Z resortu Dolní Morava se na chatu obvykle cestuje lanovkou, protože jsme ale dorazili až za tmy a lanovka už nejezdila, bylo nám vydati se k chatě po cestě, místy i necestě. Vzdálenost, která vzdušnou čarou nepřesáhla 600 m, se prodloužila o dobrých 20 kilometrů, cesta se místy ztrácela, místy lomila v úhlech až nepřirozených. K tomu si přidejte noc, mlhu, za kterou by se nestyděl ani rybníček Brčálník, a historky o vyhnaných sudetských Němcích a bezhlavých myslivcích... Recepční v resortu nám na odvaze nepřidala ani informací, že nemáme sjíždět ze značené cesty, neboť před týdnem musela jednoho zbloudilého autoturistu hledat horská služba. To, že značením myslí turistické směrovky, které v noční mlze můžete spíše tušit než vidět, už nezmínila. Ani to, že cestou budeme dvakrát přejíždět sjezdovku, kterou poznáme jen podle sněžných děl, jež se před námi v mlze vynořila jako železná monstra. Nocí a hustou mlhou zahalenou Slaměnku šlo jen někde v horách tušit...

Horem dolem - s Toyotou až na vrchol!

Ale zvládli jsme to! Lépe řečeno zvládla to Toyota, která si s horským terénem pro rodinné auto dost neobvyklým lehce poradila. Překonali jsme i dvacetistupňový teplotní rozdíl, stávkující zamykání na autě i před námi ukrytý druhý vstup do chaty. Ten první totiž na kartu – ani jednu z devíti – nereagoval. Nemohl, čtecí zařízení bylo odpojeno, ale aspoň jsme si všichni zajezdili kartou po dveřích. Bylo asi pět stupňů, takže se to jezdilo. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů... Spásná myšlenka, že je tady určitě druhý vchod, přišla právě včas. Karty v ruce nám už docela mrzly. Záhy jsme zjistili, že jsme v celé chatě ubytováni pouze my – a svérázný pan správce.

Pohnutý a dlouhý život pana správce

Ten nás sice zahrnul tekutou potravou dle libosti, zároveň se ale rozhodl sdílet s námi svůj pohnutý životní příběh, my jen poslouchali a nejen slova. Didgeridoo, lesní roh a kdo ví, na co by ještě došlo... Na utužování kolektivu ale zůstalo i tak dost času a do peřin jsme odcházeli s přáním, aby nový den, který právě začínal, přinesl hlavně lepší počasí než to, které nás na Slaměnce přivítalo...

Stezka v oblacích - nahoru se nám NE-CHTĚ-LO!

Naše přání však zůstalo nevyslyšeno a při ranním pohledu z okna se nám od snídaně z vyhřáté restaurace na Stezku v oblacích vůbec nechtělo. Zejména těm z nás, kteří trpěli závratí už jen při pouhé představě pohybu nad zemí. Ale i naše webová specialistka se nakonec vzmužila a v závěsu s kolegyněmi, které s výškami problém nemají, absolvovala alespoň první část stoupání k vrcholu Stezky v oblacích. Ti odvážnější prolezli síťovým rukávem a zkrátili si cestu mezi dvěma patry, užili jsme si i kapku na vrcholu stezky ve výšce 50 metrů. Jen stometrový tobogán nám nebylo dáno vyzkoušet, protože provozovatel se bál o naše zdraví a mokrý tubus raději uzavřel.

Ve jménu serpentýn - z Jeseníků přes Neratov až ku Praze

Cestou ze Slamníku jsme si ještě zavzdychali nad krásou zachovalých roubenek Králického Sněžníku a zkritizovali ty, které utrpěly modernizačním snahám necitlivých majitelů, a vydali jsme se na cestu k domovu. Cestou přes Orlické hory jsme se ještě zastavili na Zemské bráně, kudy vstupuje Divoká Orlice z Polska na české území, a v Neratově jsme vzdali hold nadšencům, kteří vlastními silami zrekonstruovali střechu místního kostela, chátrajícího od roku 1945, kdy mu Rudá armáda zasadila takřka smrtelnou ránu pancéřovou zbraní. Stojí zato kostel vidět a nechat na sebe působit nebe vstupující do chrámové lodě právě střechou.

A zbytek cesty? Ten byl naplněn už jen kulinářským zážitkem v rychnovské restauraci U Zvonu a podvečerním návratem do Prahy.

---

Zajímá vás, co si z cesty odnesl jeden každý z nás?
Proklikejte se fotogalerií - komentáře všech členů redakce najdete právě tam!

Text připravil Michal Babor
Pro web upravila Jindřiška Kleknerová
Fotografie pořídila Lucie Němcová, Radek Beneš a Michal Babor

Autor článku Mgr. Michal Babor

Z životní dráhy učitele, kterým jsem chtěl být snad už v peřince, jsem před drahnou řádkou let zběhl do sféry časopisů o bydlení. Ze zaměstnance jsem se před deseti lety stal zaměstnavatelem, ale redakční práci zůstávám věrný...

Nejnovější články autora

Hodnocení uživatelů: 5 / 11
Líbil se Vám článek?011