Není snadné opustit město, kde se cítíte doma, práce i škola jsou v dosahu, stejně jako kamarádi a sousedé. Rozhodnutí zásadně změnit svůj život uzrávalo u Aleny a Milana přes dvacet let, během kterých navštěvovali rozpadlé horské samoty, až se s rodinou ocitli opravdu znovu na začátku. Od potoka Hadince z lůna Orlických hor je to k lékaři sice třicet kilometrů, jinak ale zjistili, že stejně jako předkové k novému životu mnoho nepotřebují. A lidé za nimi do penzionu se vznešeným názvem jezdí rádi sami.
Po obou stranách údolí se kdysi proti proudu potoka táhlo přes osmdesát roubených stavení, které obývaly německé rodiny. Po válce zůstala obec Vrchní Orlice prázdná. V padesátých letech, po občanské válce v Řecku, se sem nastěhovalo několik řeckých rodin, v šedesátých letech hipíci, jejichž představy o nezávislém životě zmařila policie, a po jednodenním cvičení armády vesnice téměř zmizela – kromě několika rekreačních chalup a pár stavení, kde bydlel personál státního statku, starající se o jalovice v nedalekém kravíně. Po jeho privatizaci ztratili tito většinou starší lidé práci a museli opustit i chalupy. Když jsme koupili tu naši, byla už čtrnáct let neobydlená a nebylo tady co zachraňovat. Původní kamenné chlévy se rozpadaly a přední část prošla při stavbě kravína rekonstrukcí, kdy dělníci vyheverovali pozednice, roubení vybourali a dům vyzdili škvárocementovými tvárnicemi s okny metr šedesát na metr dvacet. Tahle hrůza bylo to jediné, co tady drželo pohromadě.
Turisté, co na Vrchní Orlici jezdí pravidelně už několik let a sledovali, jak tady roste nová dřevostavba, mi nechtěli věřit, že na stejném místě dříve chalupa stála. V okruhu patnácti metrů kolem a také přímo ze zdí vyrůstaly třímetrové javory a jasany, prostor byl zarostlý lopuchy a kopřivami, starý eternit na střeše pokrýval lišejník, oprýskaná fasáda hrála všemi odstíny šedé a béžové, takže chalupa nebyla vidět. Okolo obrovské smetiště s plastovými kelímky od jogurtů, modrými delfínky od šampónů a dalšími poklady ze sedmdesátých let.
Chalupa celá nanovo
V létě 2009 jsme se synem a kamarádem rozebrali ze staré chalupy, co se rozebrat dalo, na podzim přijel buldozer a shodil škvárocementové stěny a začali jsme zdít. Hrubou stavbu jsme chtěli stihnout do konce roku, jenže už v říjnu veškeré mokré procesy zastavily silné mrazy, takže jsme pokračovali až od května dalšího roku. V létě několik kamiónů přivezlo očíslované trámy, na míru přesně vyrobené v provozovně firmy Bartoš Dřevostavby, její chlapi tady za dva dny poskládali první patro, pak jsme dva týdny čekali, než doběhne zděná část stavby, a následně přijela znovu parta pana Bartoše, aby pokračovala s patrem, krovy, bedněním štítů a dalšími dokončovacími pracemi. Za léto 2010 byla dřevostavba postavená.
V původním stylu
Snažili jsme se, aby poloroubenka architektonicky zapadla do zdejšího tradičního stylu. S projektantem jsme proto objeli několik velkých, relativně zachovalých usedlostí a společně jsme se dopracovali ke kompromisu mezi našimi představami a tím, co je možné a proveditelné. S výškou stavby souvisel výběr dřeva. Dost mě vyděsilo zjištění, že dřevostavba ze smrku na dvou patrech sesycháním sedne o padesát centimetrů. Jako náhradní variantu jsem objevil západní červený cedr, krásné dřevo, které je objemově stálejší, má o něco lepší tepelně izolační vlastnosti a další pozitiva, například se nemusí ošetřovat. Nechávám dřevo přirozeně stárnout, což mi někteří lidé vyčítají, protože na návětrných stranách už chytá šedou patinu. Mně se to ale líbí a nechávám přírodní materiál chovat se, jak umí. Veškeré roubení a bednění máme ze západního červeného cedru, krov a většina stropních záklopů jsou smrkové, stropní trámy z lepené borovice.
Obdélníkovým půdorysem poloroubenka téměř odpovídá půdorysu původního přízemního stavení, které ale nebylo o mnoho nižší, protože mělo vysokou střechu s podlomením. Sklonem střechy a podlomením jsem chtěl dřevostavbu co nejvěrněji přiblížit bývalé chalupě. S klasickým pětačtyřicetistupňovým sklonem, co se dělá dnes, by střecha byla poloviční a samozřejmě také za poloviční peníze. Plastovou střešní krytinu s příměsí břidličného prachu nám doporučil projektant, vzhledově je k nerozeznání od přírodní břidlice. Chtěl jsem pochůznou krytinu, ale hned první zimu, kdy jsme kolem chalupy odhrnovali třímetrové bariéry, jsme zjistili, že sníh ze střechy shazovat nemusíme. Pod střechou vznikla tři podlaží zatím nevyužité půdy, kde plánujeme k současným osmi pokojům pro hosty postavit další. Připravili jsme už veškeré stoupačky, zateplili strop, do štítů a střechy zabudovali okna. V podlaží nad pokoji může vzniknout velká herna nebo zasedačka pro dnes populární teambuildingové akce.
Zkušenosti dobré i horší
Z cedrového dřeva staví firma Bartoš Dřevostavby, proto jsme ji oslovili a nelitovali jsme. Vycházeli nám maximálně vstříc a s výsledkem jsme hodně spokojeni. Kromě tesařských prací obdivujeme na chalupě práci kameníka pana Soukopa, který paradoxně není v oboru vyučený, ale podezdívky, zdi a terasy se mu podařilo poskládat moc pěkně. Jsou z červené ortoruly, kamene, který místní obyvatelé sbírali na políčkách a stavěli z něj podezdívky a části chalup nalepené ke svahu, kde by dřevo podlehlo vlhkosti. Původní zdivo bylo jen skládané a prosypávané vápenohlinitou maltou, která časem ztrácí soudržnost. My jsme kámen pokládali do betonu a zachovali jsme hluboké nevymazané spáry, abychom se opět co nejvíc přiblížili podobě starých staveb. Pan Soukop pak dlouho neměl čas, a když jsme potřebovali dodělat schodiště, našel jsem jinou partičku kameníků. Schody jsou o rok mladší, už se rozpadají a budu je muset kompletně předělat.
Štěstí jsme měli i na šikovného elektrikáře a na většinu dalších řemeslníků. Zato po firmě, která prováděla hlavní zednické a instalatérské práce, jsem pak vydal nemalé prostředky na broušení poloviny chalupy, protože byla pocákaná od lepidel, malty, betonu. Odflákli detaily, které závažným způsobem ničí celek. Například mizerně udělali hydroizolace, do chalupy se nám odněkud dostává voda, takže ve sklepě máme dodatečně vybudovanou jímku, kde ji čerpáme. S nimi byl jeden problém za druhým!
Blízko přírodě
Na správě CHKO se mě hned zpočátku zeptali, jestli vím, že budeme stavět na jednom z nejhezčích míst v Orlických horách. Byl jsem si toho dobře vědomý, protože Orlické hory jsme pěšky a na kole poznávali skoro deset let. Měli jsme chalupu na kouzelném, ale komerčně nepoužitelném místě. Tři kilometry polními a lesními cestami na úplné samotě, pět měsíců v roce autem nedostupné... Takže pro penzion jsme hledali něco přístupnějšího. Přestože jsme na hranici první zóny ochrany v CHKO, úředníci nám žádné velké překážky nekladli. Přesvědčili se o tom, že tady skutečně chceme s rodinou bydlet a hospodařit, a že nebudeme budovat tobogány nebo trati pro motokros a čtyřkolky. Projekt dřevostavby se jim hodně líbil, při kontrolách si několikrát brali kontakty na dodavatele materiálu nebo na řemeslníky a stavbu si fotili, aby ji mohli dávat za příklad dalším chalupářům.
Vycházíme spolu dobře. Vedle našich 35 ha udržujeme i jejich pozemky. Každý rok vyčistíme od náletů kolem pěti hektarů. Zbylou práci dokončí naše kravky. Už po roce pastvy se obnovují louky, na podmáčených místech s bledulemi, jinde se vstavači a dalšími bylinnými společenstvy, kvůli kterým byla zdejší chráněná oblast vyhlášena. Rozšiřujeme si tím pastviny pro naše kravičky plemene Galloway. Jsou to bezrohá, přátelská a nenáročná zvířata původem ze Skotska, která nedevastují travní porosty ani terén, což pracovníci správy CHKO oceňují. Vedlejším produktem této činnosti je palivové dřevo.
Hosté nám říkají, že celý den šlapali po okolních kopcích a nepotkali člověka. Je tady klid a úžasná příroda. Kousek od nás stojí pevnost Hanička, jedna z největších dokončených prvorepublikových pevností, a po celých hřebenech se táhnou pěchotní sruby a malé řopíky. Lidé sem jezdí za historií, na kola, na běžky - přímo u chalupy staví cyklobus, vede upravovaná běžkařská trasa. Kamarádi v nedalekém kostele pořádají koncerty a výstavy. Občas si nějaký koncert uděláme u nás. Přijede kapela, nejčastěji Cheers!, a v hospodě bývá veselo do rána.
Práce do konce života
Nebo spíš na několik životů. Před třemi lety jsme dostali nabídku od mladíka s tituly před jménem i za ním, který pracoval jako manažer, že by si chtěl u nás odpočinout a vyčistit hlavu fyzickou prací. Tehdy jsme teprve začínali, tak jsme ho s poděkováním odmítli. Dnes máme s provozem penzionu práce víc než dost a také rozšiřujeme hospodářství. Pokud by chtěl někdo na víkend nebo na týden přijet a za byt a stravu si užít práce na čištění luk od náletových dřevin, zatloukání kůlů ohrad pastvin, přípravě dřeva nebo podobné fyzické aktivity, dveře má otevřené.
Připravila Helena Petáková
Foto Martin Zeman
Copyright © 2025 Českobrodská 35, 190 12 Praha 9 - Dolní Počernice Kontakt
Vytvořeno v xart.cz