Anetu s Martinem provázely při hledání nového bydlení šťastné náhody. Na parcelu je přivedl osvětlený kostelík v protějším svahu a kontakt na architekta dostali od kamaráda. To jim ale nijak neušlapalo trnitou cestu budování vlastního domu, kterou museli vyšlapat. A i když někdy propadali beznaději, vydrželi a dnes nelitují. V domě i v jeho okolí totiž našli skutečný „domov“.

Oba s manželkou pocházíme z malého města v Jižních Čechách, do Prahy jsme odešli studovat a už jsme v hlavním městě zůstali. Když jsme se stěhovali z koleje, naivně jsme si představovali byt ve staré zástavbě, finance nás ale nakonec dohnaly na velké sídliště na okraji Prahy. Prostředí nevzhledné betonové džungle nám nevyhovovalo. Byli jsme zvyklí mít blízko domu les, kopcovitou krajinu a příjemnou volnost. Věděli jsme tedy, že až budeme chtít založit rodinu, budeme se zase stěhovat.

Výprava za kostelem

Po cestě z víkendů od rodičů jsme vídávali osvětlený kostelík a říkali jsme si, že se tam musíme vypravit. Když se to konečně podařilo, zjistili jsme, že se pod kostelíkem rozprostírá rozrůstající se obec. Aneta hned začala snít o parcele, odkud by bylo na mysticky osvětlený svatostánek v noci vidět. Poměrně rychle jsme objevili přesně takový pozemek, ovšem těsně sousedící s vlakovým koridorem. Pátrali jsme tedy dál. Po nějaké době jsme museli uznat, že dokonalá parcela neexistuje, a velkým obloukem jsme se vrátili k našemu původnímu místu. Kromě krásného výhledu měl jednu zásadní výhodu – je na samém kraji obce a nemá žádné blízké sousedy.

Z typových domů jsme si nevybrali

Začali jsme procházet katalogy s typovými domy a čím dál tím víc propadat beznaději, protože nabídka před pěti lety nebyla příliš bohatá. Oslovili jsme tedy dva architekty, z nichž jeden se nám vůbec neozval a druhý nám vyhotovil takovou cenovou nabídku, že jsme se zase rychle ponořili do katalogů. Zkusil jsem navrhnout alespoň dispozici, ale po dvou dnech úporné práce jsem zjistil, že to není tak úplně snadné. Naštěstí náš kamarád zrovna dostavěl dům, který se nám velmi líbil, a tak jsme ho požádali o kontakt na architekta Libora Přečka, se kterým jsme si v krátké době „padli do oka“. Protože věříme, že by se každý měl držet svého řemesla, dostal od nás v návrhu volnou ruku a ve velmi krátké době jsme dospěli k řešení, které nám vyhovovalo.

Dům ve svahu

Nakonec jsme se rozhodli pro realizační firmu z Plzně, stavbyvedoucí byl velmi schopný člověk, který nad naší parcelou kroutil hlavou. Říkal, že na sjezdovce a ještě prakticky na kolejích dům nikdy nestavěl. Postupem času ale on i jeho parta museli uznat, že protihluková stěna obrostlá zelení opravdu funguje a že jednotlivé terasy problém prudkého svahu vtipně vyřešily. Zakázku jsme si nechali dělat na klíč, jen podlahu a schody jsme si kvůli nedodržené nabídce zařídili sami. Nábytek pod taktovkou pana Přečka zhotovilo zakázkové truhlářství. I když jsme dosáhli záruky pěti let, majitel krátce po dokončení naší stavby firmu prodal. Všechno je zatím v pořádku, klepeme na dřevo a doufáme, že tomu tak zůstane.

Dřevostavba má zdravé klima

Své volby spolupracovat s architektem jsme nikdy nelitovali - je to o detailech, posazení oken, všudypřítomné bílé i obří knihovně se střešním oknem. Sami bychom na spoustu věcí nikdy nepřišli a byla by to škoda, protože všechny tyto detaily tvoří jeden skvěle ladící celek.

Samozřejmě je to oproti Praze změna, ale ten klid, který tady panuje, je pro výchovu malých dětí jako stvořený. Časem to jistě bude vykoupeno nutností dojíždění, dnes jsme ale šťastní, když můžeme otevřít dveře a vypustit syna na zahradu. Také se nám krásně bydlí v dřevostavbě - je tu příjemné a pocitově zdravé klima. Dojmu vzdušnosti a harmonie určitě nahrává i kombinace dřevěných podlah a bílých stěn, ke kterým nás nasměroval právě pan architekt.

Připravila Dagmar Šimonová
Foto Martin Zeman