Zisk z osobního domu? Ano! Život bez podmínek.
Dana Jakoubková | Pátek, 01. prosinec 2017 |
Je to jednoduché, je to levné, je to ekologické a k tomu reálné... Co to je? Dům. Váš dům. Váš osobní dům. Peněz na něj nebudete potřebovat moc. Největší investicí budete vy sami. A největším ziskem? Život bez podmínek.
Bydlení je základní existenciální status člověčenství. Moderní doba mu však příliš nepřeje. I když se jeho podmínky v proměnách staletí zlepšují – ať už jde o prostor, hygienu či technickou vybavenost –, přesto mu něco chybí. Něco, čeho si přes všechny ty samozřejmosti není snadné povšimnout.
Nejde o to, že by stav obydlí byl nedostatečný. Netrpíme ani jejich kvantitativním nedostatkem. Co však v našich sídlech často nabývá, to souvisí se způsobem, jakým své "bydlo" žijeme. Jak moc jej vnímáme předmětně a jak málo bytostně. To, jak se k němu vztahujeme, se pak odráží v tom, jak jej projektujeme a jak jej stavíme.
Mít střechu nad hlavou a teplou postel, tím uspokojíme tělo. V duši jsme však stále bezdomovci, protože našemu bydlení chybí poezie, prostor naplněný významy i ochranná moc přírody. Zda tuto krizi dokáže řešit do značné míry technikou utvářená architektura, je otázkou. Neexistuje však žádný důvod, proč to nezkusit. Třeba jako architekt Petr Maria Hájek, který po třiadvaceti letech praxe přehodnotil nejen svůj vztah k architektuře a bydlení, ale i k životu samému. V jeho slovníku se nyní objevují slova jako udržitelnost, prostor a vztahy, posvátná geometrie, živly, psychologie i sociologie, permakultura, rodová zahrada a osobní dům.
Jak to přijde, že architekt přesedlá z dobře placených státních zakázek na volnou tvorbu přírodního stavitelství?
Dlouhá léta jsem vedl běžný život, takový klasický rodinný model a práce ve velkoměstě. Projektoval jsem rodinné domy, veřejné stavby i územní celky a setkal se snad se všemi nešvary stavebního i obchodního segmentu. Jak ale rozměry projektů rostly, uvědomoval jsem si, že jsou to záležitosti předimenzované a předražené, že se vzdalují selskému rozumu i lidským potřebám a také že přestávají rezonovat s mým svědomím. Že tento model stravuje moji duši i tělo, mi poměrně dramaticky ukázala nemoc, které mě vrhla do náruče "psychoznalcům". Netvrdím, že svoji práci neodvádějí dobře, ale paradoxně jsem si právě díky nim uvědomil, že "blázen" nejsem já, ale že bláznivý je svět kolem mě. Tehdy jsem se rozhodl, že vrátím autorizační razítko Komory architektů a vydám se na cestu hledání vlastního životního prostoru, jednoduchých a opravdových vztahů i důstojného a zdravého bydlení, které člověka nezruinuje, ať už jde o peníze, čas či energii. Na cestu hledání Ráje.
Těžký úkol, řekla bych...
Ano i ne. Ono totiž nemá smysl bojovat s realitou. Stačí vytvořit si vlastní model a staré pořádky se samy vyřadí na vedlejší kolej.
Neříkejte, že je to tak snadné. Vždyť jste se kvůli tomu sám obrátil naruby?
Projít vnitřní transformací bylo v tomto případě nezbytné k tomu, aby vykrystalizovalo to podstatné. Mně se tak mimo jiné otevřely dveře k udržitelné koncepci bydlení, kvůli kterému není třeba se dřít ani se zadlužit.
Pokud budou domy jednoduché jako stany, pak mohou být docela dobře typové.
Koncepce je postavena na obytné zahradě a dům je pouze jednou z jejích součástí, stejně jako stromy, záhony, zvířata, jezírko... Dům je tak vlastně naruby, protože po větší část roku bydlíte z vnější strany jeho stěn. Kolem nich, klidně ze všech světových stran, je obtočena zastřešená terasa, kde mohou probíhat prakticky všechny běžné činnosti. Záleží jen na vás, jak si tento téměř nekonečný venkovní obytný prostor zabydlíte vanou, kredencem, postelí nebo pracovnou... Pokud připustíme, že i člověk, stejně jako příroda, může žít v cyklech a v zimě zpomalit, pak mu k tomu stačí opravdu malý, kompaktní dům, kam se uchýlí, až když je mu venku zima. Takový dům může být ryze osobní. Když budete pracovat s přírodními, místními zdroji jako dřevo, kámen, hlína, sláma, obejdete se bez průmyslově vytvořených hmot a takový domek si postavíte v řádu statisíců, ne milionů. Pokud to uděláte svépomocí, mohou to být stovky třeba jenom dvě.
Proč ten domek nazýváte osobní?
I když se do malého domku vejde víc lidí, je primárně určen pro jednoho člověka, navržen podle jeho individuality a vkusu. Je to jeho zcela soukromý prostor – jednoduchý, nečleněný na místnosti, žádné chodby, vnitřní dveře – sám před sebou se člověk nemusí schovávat –, nepotřebujete ani žádné rozvody, jen kamna, do kterých je vidět a která sama vidí a hřejí do všech koutů... Je to maximální úspora místa, energie i nákladů.
Co když budeme rodina?
Pak si takových nenáročných, individuálně řešených minidomků můžete v zahradě – říkejme jí teď už rodová – postavit víc. Pořád půjde o rodinný klan, jen může mít každý svůj zcela autentický prostor v luxusním prostředí.
O jak velké ploše se bavíme?
Dům do pětadvaceti metrů čtverečních je pro jednoho člověka akorát a teoreticky se obejde bez stavebního povolení. Zahrada pak, aby byla schopna fungovat v rovnováze s přírodními podmínkami i s našimi potřebami, by podle teorie permakultury neměla být menší než jeden hektar, a to bez ohledu na to, kolik lidí ji využívá k radosti i obživě.
Tak velký stavební pozemek nebude snadné najít a také asi nebude za pár korun...
Pro tento koncept není třeba hledat zasíťovanou stavební parcelu. Pokud nám jde o přírodní bydlení, které může být co do provozu téměř beznákladové, postačí i louka nebo les. Energie, odpady i zdroj vody lze řešit alternativně, což je ostatně vzhledem k udržitelnosti žádoucí. Všechno máme vynalezeno. Například nemusíme mít peníze na sluneční elektrárnu, příroda už to umí, má to pro nás připravené a stačí jí jít naproti, bez transformace na jiné druhy energie za peníze, bez prostředníků. Nejlepší sluneční elektrárnou je strom a jeho dřevo, kterým můžeme topit. Na rozdíl od fotovoltaiky umí uskladnit energii na stovky let. Navíc stíní, chladí, vyrábí kyslík, je domovem mnoha bytostí, má plody, chrání i vytváří přírodní prostor a vždycky je krásnější než dům.
Nestarejme se o to, jak to má ten či onen, ale jen o to, jak to chceme mít my sami.
Jak důležitý je výběr místa pro dům?
Je zcela zásadní. Nicméně v momentě, kdy měníme paradigma, tedy náš postoj, zažité schéma, vzorec myšlení, nemusíme být pro to správné místo ještě zralí. Místo, ve kterém je magie, mystika, něco, co nás přesahuje, místo, se kterým se budeme chtít spojit pro zbytek svého života a které po nás případně převezmou další generace, to musí mít sílu. S místem je to jako s životním partnerem – neuspěcháte to. Musí být ta správná konstelace. Když „klofnete" pozemek, ke kterému nemáte ten správný vztah, nebude žití asi žádná sláva. Ale i smutný příběh má svoji cenu...
Pokud se však potkáte s tím pravým místem, stane se vaším kouskem Země, který naplní pohár štěstí vrchovatě. Doporučuji proto každému pohybovat se přímo v krajině, potkávat se v ní s místními lidmi, povídat si, vyptávat se a nekupovat nic bez lásky. Musíte se do toho místa zamilovat. Hodně lidí spokojených se svým životním prostorem říká, že si je místo samo přitáhlo. Já sám se na takové místo i na svůj osobní dům těším. Ale spíš se zatím připravuji vnitřně, než abych cíleně hledal.
Až to místo najdete, oplotíte si ho?
Domnívám se, že krajina chce, aby v divokém lese byly paloučky, jezírka, zahrádky a domečky, ve kterých žijí lidé. Je to vlastně model, jak bychom měli v přírodě budovat svá sídla. Tento způsob života člověka s přírodou a v přírodě ale naše legislativa nezná a omezuje nás například územním plánováním. Pokud přijmeme formu, že životním prostředím člověka je i les, kde na malých, ale velmi krásných a zušlechtěných místech žijí lidé, byť trochu dál od sebe, a pokud bereme v úvahu onen jeden hektar dostačující k soběstačnému živobytí, asi nám dojde, že nemůžeme hnát plot po hranici pozemku, kde žijí divoce zvířata a vládne nespoutaná síla přírody. Je to ono rozhraní, které sdílíme se všemi bytostmi, a pokud se ho nenaučíme udržovat v rovnováze, asi nepřežijeme. Takže nejde o to vymezit svoje teritorium po obvodu a vykřikovat do světa: Tady je moje, sem nikdo nesmí. To by bylo opravdu nepochopení pozemské existence. Musíme umět žít spolu s onou divokostí, která podporuje naše malé zahrádky kolem chaloupky uvnitř biotopu zahrady.
Na základě čeho takový domov vytvoříte, jaký je ten nový pracovní model?
Moderní dřevostavby jsou opravdu nádherné domy, čisté a cool. Jenže já je neumím dělat, nesouzním s nimi. Projektuji pařezové chaloupky. Navrhování osobního domu a rodové zahrady je komplexní proces založený na vztazích, ať už jde o klienta, prostor nebo elementy – oheň, voda, země, vzduch. Harmonický životní prostor se nedá zavřít do čtyř stěn. Dům a zahradu od sebe nelze oddělovat. Zároveň si ale nemyslím, že k propojení domu a zahrady stačí otevřít prosklený portál. Bydlení, které navrhuji, je takový labyrint vnějších i vnitřních prostorů a prvků, které se vzájemně a hluboce prolínají nejen opticky, ale i funkčně. Obzvláště kouzelné jsou pak přechodové linie – dům-terasa-zahrada-louka-jezírko-sad-les... Pokud je vše správně provázané, je náš životní prostor naplněn silou a životem. Ani stavění samotné by nemělo být stresující. Při návrhu domu v duchu přírodního stavitelství se hodně přibližuji nízkoenergetickému standardu a existují i pasivní domy se skladbou stěny hlína-sláma-hlína.
Permakultura
Inteligentní, tvůrčí systém navrhování udržitelného životního prostředí lidských sídel, jehož princip staví na dosažení synergie mezi člověkem, příbytkem, kulturou, krajinou, zdroji, rostlinami i zvířaty, a který lze aplikovat do jakýchkoli podmínek a v jakémkoliv měřítku k zachování rovnováhy, stability, pestrosti a dostat
Jak by si váš osobní dům rozuměl s moderními technologiemi?
Koncepce toho, co dělám, je návrat do přírody. Stavební právo nebo hygienické normy nás od přírody oddělují často nesmyslnými požadavky, svět žitý v duchu: tady je civilizace a tam příroda a nesmí se to míchat, a to je právě to, co musíme změnit. Člověk do přírody patří, příroda nás volá, příroda nás potřebuje. Tarzan, Mauglí, Romulus a Remus, Anastasia... tyhle příběhy dětí ztracených v divočině brnkají na strunu, která v nás je. A pokud bych se měl rozhodovat, co je pro mě zdravější, lepší, pak volím otevřené okno proti technologii. Nejen proto, že to není za peníze, ale protože je to přirozené. Kdo třeba někdy na kost zmokl nebo promrzl, vydýchal to a pak se hřál u ohně, ví, jak je to nádherný pocit. Člověk se nesmí bát patřit do přírody, nesmí se bát vrátit se k tomu, z čeho je stvořen.
Obecně žádné technologie nezavrhuji, jde jen o správnou míru a nastavení. Přesto bych si sám tyhle moderní záležitosti do domu nedal; přestává být živým. Třeba namísto stovek metrů elektroinstalací chci mít v domku maximálně jednu skříňku, odkud si natáhnu prodlužovačku, když budu potřebovat, a pak ji zase smotám a na noc vytáhnu ze zásuvky kvůli elektromagnetickému smogu.
Myslíte si, že má typologie domu a psychologie jeho uživatele paralelu?
Jistě, tím se zabývá sociologie architektury. Musím se ale přiznat, že jsem o ní ještě nedávno věděl velice málo. Psychologie je asi záležitost, kterou se nám nepodaří nikdy přesně definovat, protože to je vlastně hledání podstaty člověka, která je stejně těžko dosažitelná jako podstata vesmíru. Ve vztahu člověka a domu by bylo dobře, kdyby to měl každý stavebník tak, jak to chce mít, aby každý ve svém domě realizoval ten svůj příběh. To je podstatou osobního domu.
Napadá mě, jestli jsou typové, katalogové domy také schopny zrcadlit příběhy?
Typový dům může být v pořádku. Pokud bude stát na správném místě, správně usazený na pozemek, budou zohledněny okolnosti A–Z a výběru typu bude věnovaná velká péče, proč ne. Čím menší bude, tím spíše může být typovým. I já mám na stole koncept malých, jednoprostorových domů s terasou, které bude možné stavět jako stavebnici svépomocí podle návodu, bez tesařů, ve dvou lidech, do milionu korun nebo méně, podle toho, jak bude stavebník šikovný. Takže je to vlastně také takový typový koncept. Protože je jednoduchý, je přizpůsobivý. Stačí přestavět nábytek a můžete z něj mít třeba útulnu pro děti z lesní školky, domek pro návštěvy nebo kutilskou dílnu.
Není to v rozporu s vaší filozofií bydlení?
To máte jako se stany. Ty jsou také všechny typové a ve své podstatě jednoduché. Záleží jen na tom, kam si ten stan postavíte a kam situujete vchod. Ale než začnete stavět dům, zcela vážně doporučuji si ten stan na pozemku postavit a posouvat ho tak dlouho, dokud nenajdete místo, které vám bude po všech stránkách vyhovovat. To znamená místo s dobrou energií, ale pozor! Nejhezčí místo na parcele musí zůstat prázdné. Na nejhezčí místo totiž musíte z domu vidět. Sám jsem bydlel několik měsíců ve stanu, i když pozemek jsem nakonec opustil.
...a vaše poselství budoucím stavebníkům?
Buďme každý sám sebou, jděme tam, kam nás to táhne. Je možné bydlet v malém domku, který stojí ve velké zahradě, a přitom neztratit nic z toho, co je opravdu důležité. Stavění není třeba brát jako zátěž. Můžeme klidně stavět pomalu, hlavně aby nás to bavilo, abychom se v tom realizovali. Nemusíme to mít ani super vymyšlené. Až se přestěhujeme do malého domku v přírodě, stejně bude všechno jinak. Jde jen o to najít odvahu ke změně. Ostatní už přijde samo.
Děkuji za rozhovor a přeji štěstí v hledání!
Ing. arch. Petr Maria Hájek (1965)
architekt se zaměřením na přírodní stavitelství a stavebnictví
- zakládající člen projektu ekovesnice s konceptem školy School of Modern Art – SoMA
- lektor workshopů a přednášek na téma architektury budoucnosti ve spojení člověka-domu-zahrady-přírody
- vytváří prostor pro sdílení, spolupráci, obživu, bydlení, dobré sousedství a společnou výchovu dětí
- člověka vnímá jako přírodní bytost s velkou tvůrčí mocí
- v tvorbě lidského domova jako zdravého přírodního biotopu otevřeného všem bytostem vidí východiska z mnoha krizí této doby
- objevuje úlohu člověka v příběhu Stvoření
Publicistka s náklonností ke smysluplným činům a věcem. Obdivuje brilantně provázané duchovní gangsterky, ale neodvrhne ani lyrické, tajemné, lakonické a současně vtipné příběhy s tématem originální syntézy křehkosti úmrtnosti.
Vytvořeno v xart.cz
