Příběh Roubenky aneb ukázka skvěle zvládnuté rekonstrukce historického statku

Redakce | Pondělí, 03. červen 2024 |

Truskavna je obec na hranici CHKO Kokořínsko, na kraji Truskaveckého dolu, a právě tam mě zavedly silničky zasypané podzimním listím. Zaparkuji, chvilku si vydechnu a pak se pomalu vypravím k velké dřevěné bráně. Vítá mě omšelá nenápadná cedulka tiše hlásící, že jsem na správné adrese, a když zazvoním na zvonek, také psí štěkání.

V areálu Roubenky mě uvítá její majitel Jarda a zavede mě do světnice. Už když jsem sem jela, bylo mi jasné, že tato návštěva bude úplně jiná než obvykle. Rozlehlé stavení totiž není nově postavené, ale jde o památkově chráněný rekonstruovaný statek z konce 18. století. U stolu tak s Jardou probíráme, jak probíhala rekonstrukce a jaký je vlastně za tím vším, co vidím kolem sebe, příběh.

Příběh Roubenky

Jarda s manželkou se s Truskavnou seznámili už dřív, než vůbec pomysleli na to, že budou Roubenku rekonstruovat a provozovat. Předtím totiž odkoupili domek v sousedství, který postupně opravili a využívali. Pak ale majitel rozlehlého statku zemřel. Manželé měli obavu, co by případný nový vlastník se stavením udělal, a proto se rozhodli, že ho koupí sami. Po složitém dědickém řízení byla Roubenka jejich. Jak Jarda vzpomíná – bez peněz a bez vize co s ní, jediné, na co tenkrát mysleli, bylo ji zachránit.

Psal se rok 2003. Po necitlivých zákrocích předchozích majitelů byly mnohé části poničené nebo přestavěné k nepoznání. Se stavem nemovitosti si nikdo nedělal starosti a s historickou hodnotou už vůbec ne. Manželé proto v první řadě zajistili opravy nejvíce poškozených částí a už při práci na nich navázali dobrý vztah s Janou Berkovou z památkového ústavu, která jim dělala dozor.

Díky tomu, že splnili vše, co bylo domluveno, byla spolupráce s památkovým ústavem založená na vzájemné důvěře, což v mnohém pomohlo při dalších krocích. Když manželé přemýšleli, co si s Roubenkou vlastně počnou, vznikl nápad zde vybudovat penzion, který by pomohl zajistit, aby se tady opravdu žilo.

Krok za krokem k úspěšné rekonstrukci

K tomu, aby se v Roubence mohli ubytovat první návštěvníci, vedla ale ještě dlouhá cesta. Začala v Betlémské kapli, na výstavě absolventských prací, kde manželé navázali kontakt s architektkou Petrou Zajíčkovou, která zpracovala projekt a rekonstrukci vedla. Hledali člověka, který má kapacitu věnovat projektu i celé revitalizaci dostatek času a vlastní energie. Právě i díky dobrým vztahům s památkovým ústavem a pečlivě zpracovanému projektu pak proběhlo schvalování bez větších potíží a manželé se mohli pustit do práce.

Už první opravy pro ně zajistila místní firma, a protože byli spokojení, rozhodli se jí svěřit celou rekonstrukci roubených částí i novou výstavbu špýcharu a sauny. A jak sám Jarda podotýká, nikdy toho nelitovali, protože celá rekonstrukce proběhla hladce a s citem pro místní lidovou architekturu, který v té době nebyl až tak obvyklý. Řemeslníky chválil i za chytré řešení zdánlivě neřešitelných problémů. Ušetřili tak novým vlastníkům nemalé náklady.

Souhra všech zúčastněných na rekonstrukci

Sami majitelé věnovali obnově roubenky velké úsilí, a to nejen v samotné vykonané práci, ale také tím, že jezdili po skanzenech a památkových rezervacích pátrat po inspiraci a nasát zkušenosti. Hledali řešení, která budou funkční a zároveň neporuší autenticitu místa. Například u střešních šindelů nebyli vůbec spokojení s produkty místních firem, proto se sebrali a odjeli do Beskyd, kde se šindel používá běžně a učili se – jak a z čeho se vyrábí a jak ho správně položit. Díky tomu pak poznali kvalitu nabízených šindelů už podle dřeva před dílnou.

V Beskydech také našli toho správného dodavatele jak krytiny, tak dřevěných žlabů. Střechu včetně výměny poškozených krokví realizoval pan Vostřel z Kamenického Šenova. Díky svému zodpovědnému proaktivnímu přístupu a citu pro stavbu neměli v průběhu realizace žádné potíže s památkovým ústavem. Právě naopak – kompromis mezi zachováním památky a využitelností budov se našel vždycky.

Majitelé, jejich přátelé, řemeslníci, architektka, tesařská firma v součinnosti s památkovým ústavem dokázali postupně vytvořit místo, kde zůstaly zachované historické hodnoty, ale zároveň mohlo bez potíží sloužit svému novému účelu. Protože chtěli, aby ubytování v Roubence bylo pohodlné a splňovalo vysoké standardy, nebáli se sáhnout po tehdy neobvyklých technologických řešeních. Roubenka je vybavená tepelným čerpadlem typu země-voda, které v té době ještě zdaleka nebylo v České republice tak rozšířené jako dnes.

Penzion Roubenka a její vybavení

Po opravách a rekonstrukci budov přišlo na řadu vybavení pokojů a celého zázemí. Majitelé se v něm pokusili reflektovat všechna období života na statku. Od tradiční selské světnice s kachlovým sporákem, kde se hosté mohli scházet ke společnému jídlu, přes vybavení VIP pokoje ve stylu 30. let, až po nefalšované a dnes tak oblíbené retro. Nezapomněli ani na pokoj a zázemí pro tělesně postižené.

V roce 2010 sem mohli pozvat první hosty. Jak Jarda vysvětluje, zaměřili se hlavně na movitější klientelu, které krom sauny, bazénu a posilovny nabídli i pobyt se zvířaty, atmosféru historického statku a rozlehlou zahradu navrženou zahradní architektkou, kde mohli návštěvníci poznávat různé druhy rostlin. Roubenka ožila, nejen díky ubytovaným hostům, ale i akcím pro veřejnost, které zde majitelé pořádali. Satisfakcí za dobře odvedenou práci byl fakt, že se sem návštěvníci rádi vraceli.

Roubenka a její současnost

Penzion prosperoval, přesto se ho majitelé před pěti lety rozhodli uzavřít. Měli k tomu dva důvody. Jedním z nich bylo složité zásobování – náves Truskavny je maličká a zásobování i vozy ubytovaných ji neúměrně zatěžovali. Druhý důvod byl osobní – manželé už měli aktivit prostě moc. Krom Roubenky vybudovali a provozují ještě Hotel Kokořín v Kokořínském dole, dům řemesel Arcadis ve Vysoké u Mělníku a aktivně se podílejí na rozvoji zdejšího kraje.

V současnosti se tak brána statku pro veřejnost otevírá jen příležitostně. Jarda vzpomíná, jak nenápadně a s obavou naznačil manželce, že by se mohli na Roubenku nastěhovat. Její odpověď byla stručná: „Kdy?" „A jak se žije v Roubence?" zeptám se trochu naivně. Jarda se zasměje a ukáže na stěnu: „Koukněte se na dvůr. Tou dírou tam uvidíte."

Tepelné čerpadlo stavení temperuje, více tepla dokážou vyrobit kachlová kamna. Ta ostatně při otevřených dveřích zvládnou ohřát i blízké obytné prostory. Přesto život ve starém roubeném stavení není pro každého, protože zdaleka neodpovídá dnešním standardům. Ale jak Jarda poznamená, jsou s manželkou „lesní lidé" a jsou zvyklí na náročné podmínky. Přijímají to, co mají, takové, jaké to je. Za náročnou označuje Jarda hlavně údržbu, zejména střechy a žlabů, které se musejí pravidelně natírat.

Statek se vším všudy

Kolem rozlehlého dvora stojí několik stavení – hlavní dvoupatrová budova statku, špýchar a hospodářské budovy. Společně s Jardou jsme si povídali ve světnici kachlovými kamny, ke které patří i vedlejší světnička, původně nejspíš dostavěný vejminek. Jarda mi pak ukáže i horní patra. V prvním si můžu prohlédnout pokoje pro hosty a nad nimi pak půdu, kde vznikl rozlehlý společenský prostor. Jen lidé s vyšší postavou si tu musejí dávat pozor na hlavu, protože některé trámy jsou proklatě nízko. Na další prohlídku areálu už mě Jarda posílá samotnou.

Nakouknu do pokojů v bývalém chlévě i patře špýcharu, na kterém bych vůbec nepoznala, že byl postaven nově, jak dřevo zestárlo a porostly ho popínavé rostliny. Rozhlédnu se po stodole. Všude na mě čeká nějaké překvapení, ať už do detailů propracované retro pokoje, nebo moderní umění po stěnách. Jen je tu ticho a prázdno, na vybavení sedá prach. Z kotce mě pozorují zvědaví králíci, na zápraží odpočívá pes a na lavičce si kočka soustředěně líže packu.

Projdu kolem bazénu k sauně ukryté v hloubi zdivočelé zahrady, ukládající se k zimnímu spánku. Pomalu se začíná stmívat, vzduch voní tlejícím listím a hlínou a na mě padá nostalgie. Krom zvuků přírody je tu klid, jenže na jeho pozadí, jako kdybych slyšela hovor návštěvníků, hluk stavby a pokřikování řemeslníků, smích, slzy i tvrdou práci a příběhy, co se tu odehrály, ať už je psal Jarda se svou paní, nebo jejich předchůdci. Možná je to podzimem a možná jen Roubenka šeptá své vzpomínky.

Na dvoře mě dožene Jarda: „Pojďte se mou." Vede mě kolem stodoly starou dřevěnou brankou na vedlejší dvůr, kde mi ukáže další poloroubené stavení v ne zrovna dobrém stavu: „Tady budeme pokračovat, nedávno jsme ho odkoupili." Roubenka možná právě odpočívá, ale příběh jejích majitelů rozhodně nekončí. V příštím čísle se můžete těšit na článek o samotné rekonstrukci Roubenky.

Technické parametry

• Zastavěná plocha: 290 m²
• Konstrukční systém: revitalizovaná roubená konstrukce z trámů
• Střešní krytina: štípaný šindel
• Vytápění: tepelné čerpadlo, kachlový sporák
• Podlahy: dlažba, dřevo
• Větrání: přirozené okny
• Realizace: 2003-2010, Roubenky Střihavka, www.roubenky-strihavka.cz

Autor článku pro časopis sruby&ROUBENKY: Martina Máta Nosková

Hodnocení uživatelů: 0 / 0
Líbil se Vám článek?00