Čím víc oken máš, tím bohatší jsi aneb malá úvaha o velkých oknech

Okno jako důsledek epidemie

Zatímco návrhy oken se po staletí lišily velikostí, způsobem otevírání, typem křídel i tvarem, jedna ze součástí oken zůstala beze změny až do začátku 20. století – dřevo jako stěžejní materiál. Sklo jako okenní výplň používali už Sasové, Vikingové (odtud patrně výraz okno, který je ve staré norštině vindauga = vítr + oko), Římané..., ale do čiré podoby mělo ještě hodně daleko a nešlo ani o plochou skleněnou tabuli.

Inovovaná zasklená okna se začala používat až v době gotiky, kdy došlo k největšímu rozmachu takzvaných vitráží a na okno bylo nahlíženo jako na výtvarný prvek stavby. Zasklívalo se do olověných lišt, které tvořily v ploše okna více méně hustou mřížovinu, což mu poskytovalo jistou pružnost a odolnost proti větru i ve velkých formátech (chrámová okna). V obecném, především měšťanském měřítku se první skleněné výplně a uzavíratelná okna vůbec objevila ve 14. století jako důsledek strachu před epidemií moru.

Jak daně z oken ovlivnily architekturu

V úvodu zmíněnou daň z oken zavedl anglický král Vilém III . v roce 1696 a v Anglii přetrvala v různých formách až do roku 1851 (obdobně ve Španělsku do roku 1910, ve Francii do roku 1926). Pokud se ptáte proč okna, tak jednoduše proto, že se dala spočítat zvenčí a nenarušovala občanovo soukromí jako již zmíněné počítání krbů. Výše daně tedy závisela na počtu oken, respektive čím bohatší člověk, tím více oken a tím vyšší daň.

Tehdejší sazebník počítal s až 180 okny na jednom domě, což už představovalo značnou finanční zátěž majitele. Nepřekvapí proto, že se chytřejší člověk uchyloval k různým formám „optimalizace" daně v podobě zatajování až „likvidace" stávajících oken – byla zabedněna, zazděna, případně prohlášena za okna skladu, za která se neplatilo.

Daň měla samozřejmě vliv i na okna v novostavbách, čímž byla dotčena forma architektury jako taková, a samozřejmě se významně změnila i funkce oken. Že měla jednoznačné dopady i na zdravotní stav obyvatelstva, ukazuje tehdejší pejorativní označení daně jako „ze světla" a „ze vzduchu".

Foto: Martin Zeman

Teprve otvor činí z krabice dům

Podle této teorie je moje bydlo jen přístřeším s otvorem. Jak už jsem totiž v jednom článku zmínila, miluji nory. Velké otevřené prostory domů a prosklené plochy mě blahem nenaplňují. Toho mám dost v zahradě, za každého počasí a po většinu roku.

Nicméně prosklené portály mě dokážou přivést k úžasu, jsou-li architektonicky i konstrukčně zvládnuté. Jen opravdu výjimečně jedu na redakční návštěvu domu, který nemá alespoň velká francouzská okna. Ne proto, že by to byl redakční výběr, ale jednoduše protože bez velkoformátových oken se dnes domy téměř nestaví. Díky za to můžeme vzdát průmyslové revoluci v 2. polovině 19. století, která vylepšila výrobu tabulového skla.

Ikonu z okna ale učinil už dříve švýcarský architekt Le Corbusier, který ho dokázal odpoutat od konstrukce, dát mu výrazné horizontální proporce a přivést světlo do téměř každého koutu interiéru. Jestliže v 70. letech minulého století dělal balkon z chalupy vilu, tak dnes je možné říci, že se honosnost domu přesunula na bedra oken a prosklených stěn.

Napadá mě však otázka, kam se posune obraz oken budoucnosti? Je ještě nějaký prostor pro invenci? Nebo jaký vliv bude mít na okna zkušenost s epidemií covidu, jako tomu bylo u moru ve 14. století? A možná bychom měli být ohledně oken i opatrnější.

Co kdyby nějakého politika napadlo vylepšit krizovou finanční situaci státu zdaněním okenní plochy? Pak by se výraz daně nejspíš stal nejskloňovanějším sprostým slovem většiny majitelů domů.

Foto: Martin Zeman

Otázky pro architekta

Když řekneme dialog mezi vámi a investorem, přijde častěji s vlastní představou oken on, nebo je to spíše vaše invence?

Požadavek velkých oken a propojení domu se zahradou bývá snad nejčastějším požadavkem investorů, přičemž největším krokem pak výška oken až ke stropu a fyzické propojení interiéru s exteriérem velkým posuvným HS portálem. Vlastně už mnohdy nemluvíme o oknech, ale spíš o prosklených plochách.

Nesmíme ale opomenout ochranu proti přehřívání – nejčastěji venkovními žaluziemi, ideálně doplněnými přesahem střechy. Velké prosklené plochy však mají i jeden nepříjemný vedlejší efekt – jsou lákadlem pro ptáky, kteří v okně vidí zrcadlící se krajinu a předpokládají volný průlet. Jednou z prevencí nárazů jsou pro lidské oko téměř neviditelné samolepky s UV efektem.

Jak složité je okna navrhnout s ohledem na statiku, orientaci na pozemku, na peníze, na dostatečně hezkou tvář domu?

Při navrhování velkých prosklených ploch bývá pořádným oříškem vyladit detaily z pohledu statiky. Když není zbytí, sáhneme i u dřevostaveb po oceli, kterou na rozdíl od dřevěných sloupků dokážeme do okenní sestavy zakomponovat téměř neviditelně, případně vymyslíme se statiky taková řešení, abychom sloupky eliminovali úplně, například v rozích pomocí vykonzolovaných prvků.

Ale záleží samozřejmě na dalších souvislostech návrhu. Prosklené plochy je také zapotřebí zvážit z pohledu požárně bezpečnostního řešení, protože čím větší prosklení, tím větší požárně nebezpečný prostor. Jsme-li v blízkosti souseda, bývá to problematické.

Jak velkou část rozpočtu obvykle představují velkoformátová okna a má smysl na oknech šetřit?

Ceny oken se v našich posledních projektech pohybují kolem pěti až sedmi procent z celkového rozpočtu. Na oknech bych rozhodně nešetřila, jejich výměna není právě jednoduchá.

Ing. Irena Truhlářová
ARCHCON atelier, s.r.o.