Stavba srubů a roubenek - masivní dřevo znovu ožívá

Helena Petáková | Pondělí, 17. říjen 2016 |

Srubové stavby jsou jednovrstvé konstrukce složené z kulatých nebo hraněných odkorněných dřevěných klád, které jsou na sebe vodorovně skládány. U srubů jsou v rozích spojeny typickým sedlovým spojem, přes který částečně přečnívají. Právě tento konstrukční detail, který zajišťuje stabilitu a provázání konstrukce celého domu, odlišuje sruby od staveb roubených.

Roubenky vznikají z opracovaných, hraněných profilů, které jsou v rozích spojeny rybinovým spojem bez přesahů. V principu se jedná o shodné konstrukce; zatímco však roubenka je v naší zástavbě po staletí doma, sruby importované ze severských zemí a Kanady v ní teprve hledají své místo.

Tradiční srubové domy mají většinou obytné podkroví se sklonem střechy mezi 40 a 45 stupni a obdélníková okna dělená mřížkami. Modernější pojetí srubů a roubenek se vyznačuje většími prosklenými plochami, často celými prosklenými štíty a atypickými okny, sklon střechy bývá nižší. Nejen v chráněných krajinných oblastech a památkových zónách však takový projekt nemusí stavebníkovi projít.

Dřevo je přírodní materiál

A příroda si na něj v podobě biotických škůdců – dřevokazných hub a hmyzu – dělá zálusk. Ochrana stavebního dřeva začíná už jeho výběrem, způsobem těžby a rychlostí zpracování. Dobré stavební firmy věnují výběru dřeva velkou pozornost, kvalitní dřevo si nejen samy v lese vybírají a nejlépe v zimě nechají vytěžit, samy si je také chemicky ošetřují. Jednak dřevo z pily bývá ošetřeno barevnou chemií, jednak je třeba všechny spoje, čepy, pláty a výsušné pukliny vznikající průběžně znovu ošetřit.

„Pro stavbu srubových domů vybíráme smrkové dřevo z nadmořské výšky minimálně 600 metrů a ve stáří kolem osmdesáti až sto dvaceti let. Takové dřevo má větší hustotu a pro stavbu srubů je vhodnější,“ říká Ing. Miloš Bronček z firmy Drevodom Rajec. „Zpravidla se volí stromy ze zimní těžby, které obsahují minimum vody, a stromy s rovnými kmeny bez točivostí, excentricity, hniloby nebo vnitřního pnutí. Také se nesmí používat tlakové dřevo (tvořené ve spodních částech větví a v nakloněných nebo křivých kmenech na straně namáhané tlakem), nebo dřevo z kalamitní těžby, u kterého mohou být přetrhána vnitřní vlákna. Po vytěžení dřeva provádíme další kontrolu ve výrobě a vyřazujeme nevhodné kusy. Během výroby srubu se dřevo průběžně několikrát impregnuje proti škůdcům.“

Konstrukční ochrana dřeva

Chemická sanace je jen podpůrnou ochranou dřeva. „Viděl jsem dubové trámy, které byly dobře ošetřeny kvalitním chemickým prostředkem, a přesto je během dvou let dřevomorka rozložila na prach, protože měla příznivé podmínky k životu,“ upozorňuje Luboš Rous, stavbyvedoucí společnosti OK PYRUS. Potvrzuje tak přesvědčení lidí, kteří se dřevem pracují, že ze všech způsobů ochrany dřeva je konstrukční ochrana základní a nejdůležitější. Jejím hlavním účelem je vytvoření suchého prostředí pro všechny části stavby a zabránit tak biotickému poškození. Dřevěné stěny před působením povětrnosti a ultrafialového záření chrání zejména přesahy střechy. V případě srubových konstrukcí jsou velké přesahy typickým architektonickým prvkem. Průčelí roubenek, které u nás mívaly tradičně přesahy menší, chránili stavitelé před zatékáním vody tak zvanými podlomenicemi (úzkými stříškami, umístěnými na spodní straně štítu). Najdeme je i na některých nových stavbách, i když po hladkých stěnách roubenky nebo srubu z hraněných trámů steče případná srážková voda ve srovnání se stavbou z kulatiny snáze.

Velmi funkčním konstrukčním detailem jsou také zakryté terasy, zvláště ze strany domu, která je náchylná k přívalovým srážkám a převládajícím větrům. Důležitou součástí střechy jsou okapy a svody. Jednak odvádějí srážkovou vodu směrem od stavby, jednak zabraňují ostřiku spodních klád odrazem vody od země.

„Dalším důležitým prvkem je správně instalované oplechování, a to jak pod první prahovou kládou, tak ve styku mezi vrchem dřevěné stěny a rámovou štítovou stěnou, které zabrání pronikání vody do těchto spojů. Oplechování okolo komína a ventilačních vývodů musí být provedeno tak, aby umožnilo sedání stěn. Střecha jednopodlažního srubového domu postaveného z mokrého dřeva může běžně sednout o patnáct až dvacet centimetrů, zatímco komín (ale také zděné příčky nebo krbová stavba) si zachová svou původní výšku,“ připomíná ing. Otakar Koudelka ze společnosti OK PYRUS.

Trhliny ve dřevě jsou normální jev

Pokud stavíme srubový dům z vysušeného dřeva, je pravděpodobné, že každá kláda bude mít po celé délce jednu velkou (hlavní) výsušnou trhlinu a několik menších a zpravidla kratších trhlin. V takovém případě dobrý stavitel uschová největší trhlinu uvnitř podélné drážky, případně ji otočí alespoň směrem dolů. To zabezpečí, že se v trhlinách nebude hromadit srážková voda a sníh. Pokud se nepodaří hlavní trhlinu zabezpečit konstrukčně, je nutné ošetřit ji chemicky. I když výsušné trhliny jsou na srubových domech naprosto normálním prvkem a nezpůsobují zpravidla žádné problémy, čím jich je na povrchu srubových stěn méně, tím jednodušší je údržba a ochrana domu.

Výsušné trhliny ze strany exteriéru je třeba po třech letech zatmelit kvalitním srubařským tmelem tak, aby v nich nezůstávala dešťová voda. Dalším doporučením je dodatečné vyspárovaní venkovních vodorovných spár po dosednutí srubu, to znamená po pěti letech od jeho výroby. Do vodorovné spáry mezi klády je nejprve vložen mirelonový váleček (těsnicí šňůra) a teprve pak je aplikován těsnicí tmel. Spolu se dřevem je v závislosti na měnících se klimatických podmínkách v pohybu i spára. Těsnicí tmel za pomoci šňůry se natahuje nebo smršťuje a nedochází k jeho praskání.

Správně navržené a provedené konstrukční detaily jsou naprosto nezbytné pro dlouhou životnost jakékoliv dřevěné stavby. Při záplavách a prudkých deštích, kdy ani konstrukční prevence stavbu neuchrání, pak platí druhé pravidlo: voda musí rychle odtéct a proudění vzduchu dřevo vysušit. Ve stavbě tak nevznikne vlhkost, která je vítaným hostitelem dřevokazných hub a škůdců.

Povrchové úpravy stěn srubů a roubenek

Nátěry jsou nejvíce účinné proti šednutí dřeva, které je způsobeno degradací dřevní hmoty na povrchu vlivem slunečního UV záření a vlhkosti. Pokud dřevěné stěny ponecháme bez nátěru, získají přirozenou šedou patinu. Vhodnými nátěrovými hmotami můžeme ale stavbě dodat námi žádaný vzhled, usnadnit její údržbu a podpořit ochranu.

„Uvnitř srubů a roubenek dřevo chráníme přírodními oleji a vosky. Samozřejmě můžeme použít i výrobky chemického průmyslu (laky), ale připravíme se o přirozené dýchání dřeva,“ upozorňuje Pavel Ehl, který se specializuje na interiérové a venkovní nátěry dřevěných staveb. „Z praktického hlediska není vhodné právě v interiéru nechat dřevo bez ošetření. Zatímco stěny zděného domu pravidelně malujeme, dřevěný dům můžeme maximálně vysát nebo omýt. A z ošetřených trámů dostaneme prach snáze než z porézního dřeva.“

Venkovní ošetření spočívá v nátěru přírodními lazurami nebo chemickými barvami. Výhodou přírodních materiálů je jejich ekologičnost, nevýhodou menší odolnost povětrnostnímu namáhání. Ochranné nátěry je potřeba obnovovat podle exponovanosti dřevěných stěn vůči dešti a slunci každých dva až pět let. Nejčastěji pak na jižní, jihozápadní a západní straně, to znamená ve směru slunečního záření a převládajících západních větrů s deštěm.

Autor článku PhDr. Helena Petáková

Nejnovější články autora

Hodnocení uživatelů: 5 / 15
Líbil se Vám článek?114