Dřevostaby dýchající - nedýchající: dva koncepty plášťů

Ondřej Zaorálek | Pondělí, 23. květen 2011 |

Tvorba obvodových plášťů dřevostavby dnes využívá dva odlišné koncepty – oba se dnes realizují souběžně, je však patrný postupný příklon k novodobému konceptu, a to jak ze strany stavebníků, u kterých je patrná čím dál větší nechuť ke skladbám plášťů obsahujících parozábrany, tak ze strany firem, které oceňují jednodušší skladbu i rychlejší montáž dřevostavby.

Tradiční koncept dřevostavby (difuzně uzavřená stěna)

Tento koncept dřevostavby je založen na dřevěné sloupkové konstrukci, oboustranně oplášťované nosnými deskami, obvykle deskami OSB. Prostor mezi sloupky se vyplní minerální tepelnou izolací a z vnější strany se potom ještě na desku OSB nalepí jako dodatečná tepelná izolace pěnový polystyren, který se zpravidla opatří tenkovrstvou omítkou. Tento typ plášťů dřevostaveb, který se v různých obměnách používá asi od 80. let minulého století, má dva konstrukční problémy:

• z důvodu značného difuzního odporu konstrukce na straně exteriéru se musí nutně použít parozábrana v interiéru dřevostavby. Plášť tedy není prodyšný, vznikají problémy s kvalitou vnitřního vzduchu i povrchů (interiérové plísně) a v případě vlhkostní havárie (zatečení) se plášť není schopen vlhkosti zbavit. Hrozí tak biologická degradace konstrukce dřevostavby (většinou hniloba).
• užívá pouze lehké tepelné izolace s malou plošnou hmotností a bez akumulační schopnosti. Konstrukce plášťů takovýchto dřevostaveb mají proto chabé zvukoizolační vlastnosti a v létě se přehřívají.

Novodobý koncept dřevostavby (difuzně otevřené konstrukce)

Difuzně otevřené konstrukce dřevostavby se začaly používat v německy mluvících zemích v 90. letech minulého století. Jejich tvorba vyšla z požadavku odstranění problematických parozábran a zlepšení akustických i akumulačních vlastností plášťů dřevostaveb. Ukazuje se, že takovému požadavku vyhovuje stěna, která sice opět vychází ze sloupkové konstrukce (statika), avšak nosnou deskou je opláštěna pouze ze strany interiéru. Mezi sloupky konstrukce se umisťuje minerální izolace a na vnější líc konstrukce potom dřevovláknitá nelisovaná deska („hobra"), avšak ve vyšší tloušťce (obvykle 60–100 mm). Na tuto desku se potom přímo aplikuje tenkovrstvá paropropustná omítka (minerál, silikát, některé silikony). Tento typ skladby pláště dřevostavby již nepotřebuje žádné parozábrany. Díky vlastnostem dřevovláknitých desek (zejména objemovým hmotnostem 210–270 kg/m³):

• výrazně zlepšuje akumulační vlastnosti stěny dřevostavby (doba prohřátí konstrukce se pohybuje obvykle v rozmezí 8–12 hodin, u tradičního konceptu se dosahuje hodnot do 4 hodin). Je to dáno tím, že specifické teplo dřevovláknitých desek je 2100 J/(kgK).
• výrazně zlepšuje zvukoizolační schopnosti konstrukcí dřevostaveb, a to jak v oblasti útlumu kročejového hluku (malé dynamické moduly pružnosti), tak i v oblasti šíření hluku vzduchem (velká vzduchová neprůzvučnost v důsledku vysoké plošné hmotnosti pláště)

Rychlejšímu prosazení koncepčně lepších difuzně otevřených stěn dřevostaveb dnes brání především setrvačnost ve výrobě. Řada firem nabízejících dřevostavby je orientovaná na klasické skladby stěny a změna technologie s sebou přináší potíže, které jsou u výrobců dřevostaveb spojené s přechodem od stávající technologie k technologii nové.

(Komerční prezentace)

Hodnocení uživatelů: 4 / 15
Líbil se Vám článek?411