POJĎTE DÁL: Dřevostavba v podhůří

Dagmar Šimonová | Středa, 24. říjen 2012 |

Při výběru vhodné formy budoucího domova se není třeba omezovat pouze na dva základní typy domu – přízemní či patrový. Architekt martin janda vyřešil zdánlivě protichůdné požadavky vlastní rodiny pomocí chytrého kompromisu. Dům se tak navíc stal skutečnou ozdobou pozemku, jehož největší devizou je klid a nádherný výhled.

Každý architekt potřebuje realizovat své sny a mně k tomu dopomohl pradědeček, po kterém jsem zdědil krásný, dvě „měřice" velký pozemek v podhůří Moravskoslezských Beskyd. Naše rodina se jezdila regenerovat do zdejší přírody po několik generací a stejné plány jsem měl i já a mí nejbližší. Zprvu nám nevadilo vedení dvou domácností a neustálé cestování, časem jsme ale usoudili, že bude přece jen rozumnější přestěhovat se sem natrvalo. Mimo jiné také z důvodu zdravějšího prostředí, než jaké umožňoval život v bytě na Ostravsku.

Děd nám po sobě zanechal dřevěnou chalupu, kterou postavil společně se svým bratrem, stavitelem dřevěných domů. Prastrýc se realizací dřevostaveb dokonce živil, a tak šlo o kvalitně odvedenou práci, ale v možnostech tehdejšího poválečného stavitelství. Jako architekt jsem už od počátku našeho ježdění do Beskyd neustále přemýšlel, jak chalupu co nejlépe rekonstruovat, přizpůsobit našim potřebám. Byl to ale těžký úkol. Domek v nejužším cípu pozemku s okny převážně na sever a výhledem do okrajových partií zahrady měl své limity.

Zlomový okamžik

Po roce úvah a desítkách zmuchlaných kreseb jsem svůj boj s původní dřevěnicí vzdal a rozhodl se ji zbourat. Možnost začít plánovat na čistém listu papíru přinesla taková řešení, jakých jsem na začátku ani nedokázal dohlédnout.

Místo pro náš nový domov jsem přesunul k příjezdové komunikaci, mezi níž a pozemkem měl dům vytvářet přirozenou bariéru, a nasměroval jej na jih – do zahrady, která plynule přechází v ničím nerušené pastviny a nabízí pohled na Velký Javorník. Kromě atraktivnějšího výhledu a absolutního soukromí odpadla nutnost budovat příjezdovou cestu, kterou by bylo samozřejmě potřeba v zimě udržovat.

Aniž bychom ještě znali přesné proporce plánované stavby, měli jsme s rodinou jasno v tom, že chceme žít v co nejužším sepjetí se zahradou. Protože se pozemek svažoval k severu, bylo nutné provést menší terénní úpravy a v místě, kde se nachází dnešní terasa, odebrat část zeminy. Návrh domu jsem podřídil také dalšímu, zásadnímu požadavku, a to rodinné soudržnosti. Když jsme žili v bytě, obývací pokoj byl natolik stísněný, že jsme stejně nejraději trávili čas ve svých pokojích. Jakoby se tu naše osobní zóny prolínaly, narážely na sebe. Navíc – k čemu slouží obývací pokoj, pokud v něm nechcete vyloženě relaxovat? Neuvaříte v něm, nenajíte se, ani nenapíšete úkoly. Dostatečně prostorná a otevřená dispozice tak byla naší největší touhou.

Účelný a flexibilní

Nejtěžší zakázkou architekta je vždy projekt jeho vlastního domu. Každá skica jakoby stárla pod rukama. A mě navíc netlačil ani čas, protože jsme měli kde bydlet. Polehčující okolností nebyly ani rýpavé dotazy kolegů-architektů, které člověka nutí k neustálému vnitřnímu zdůvodňování principů vlastní tvorby. K tomu všemu bylo nutné redukovat nápady (náklady) tak, aby se člověk do budoucna nestal otrokem své hypotéky. A že mnohokrát nebylo lehké nepodlehnout pokušení!

Vytvoření finální studie mi trvalo přibližně rok, přičemž jsem zvládnul zpracovat snad čtyři desítky návrhů. Naše stěžejní požadavky – bydlení na úrovni terénu a jeden velký, otevřený ústřední prostor – se totiž příliš neslučovaly. Jednopodlažní dům zbytečně protahoval chodby a patrový zase výrazně vybočoval z naší představy a úplně nekorespondoval s rysy pozemku. Zvítězil proto kompromis: na přízemní část, kterou představuje denní, společenský prostor, navazuje patrová krychle, v jejíchž útrobách se nacházejí čtyři stejně velké pokoje. Totožná velikost byla záměrem. Pokoje jsou tak flexibilní a lze je podle situace propojit nebo oddělit příčkou, se kterou je v konstrukci počítáno. V přízemí máme momentálně ložnici a pracovnu, v níž ještě donedávna bydlela dcera. Té jsme nakonec zřídili samostatné království v podkroví, kde má pro sebe i koupelnu.

Odvážný investor

Každý stavební systém má svá specifika a my jsme neměli předsudky ani proti zděným domům, ani proti dřevostavbám. Pro stavbu ze dřeva jsme se rozhodli ze zcela jiného důvodu, než pravděpodobně většina stavebníků. V roce 2005, kdy jsme plánovali stavbu započít, se jednalo ještě o poměrně nový a v České republice nevyzkoušený systém. V té době však jeden náš známý přivezl z Kanady do Čech novou technologii. Začal jsem ji studovat. Zalíbila se mi, a tak jsem se odhodlal vyzkoušet ji na vlastním domě s vidinou, že ji posléze budu moci uplatnit při své profesi architekta.

Celá stavba probíhala hladce mimo jiné i proto, že jsem spolupracoval jen s prověřenými řemeslníky a realizaci si sám pečlivě dozoroval. Ačkoli jsme byli nuceni během „ladovské zimy“, která v roce 2006 překvapila nejednoho stavitele, pozastavit veškeré práce na stavbě, přesně po roce od bagrování základových pasů jsme se mohli nastěhovat do kompletně dokončeného domu.

V interiéru jsme razili cestu střídmosti. Zkušenosti velely použít jen to, co je ověřené a s čím se nesetkávají řemeslníci poprvé. Během realizace jsem se také utvrdil v názoru, že interiér a stavbu je třeba vnímat jako dvě rozdílné záležitosti. Původně jsem si například představoval, že lepené vazníky v hlavním obytném prostoru zaklopím lakovanou překližkou, která bude současně plnit funkci stavební i pohledovou. Nebylo však v mé moci ohlídat, aby se v průběhu realizace neznečistila nebo do domu nezateklo. Nakonec mne přesvědčil i elektrikář, že bude mnohem lepší (také z důvodu neporušení parozábrany) vytvořit mezistrop a prostor mezi trámy podbít až dodatečně.

Připravila Tereza Doležalová
Foto Martin Zeman

Redakční návštěvy jsou nedílnou součástí časopisu Dřevo&Stavby. Objednávka předplatného.
Tento článek vyšel v D&S 2/2011 - výtisk k zakoupení ZDE.